Referendum o odchodu Velké Británie z EU je nadějnou příležitostí k zamyšlení, sebereflexi a nápravě. Bohužel - rozumné reakce přichází zejména z malých zemí; Juncker, Merkel a spol. zřejmě stále netuší, která bije.
Současná situace by si žádala, aby si představitelé EU (zejména v Evropské komisi) uvědomili pár zásadních bodů:
1.) zásadním principem moderního demokratického státu je skutečnost, že maximální možná porce rozhodování se odehrává "co nejníže" - a tedy, co nejblíže občanovi, jak je v dané věci možné. Tzn. mají se hledat cesty, jak správu decentralizovat. O tom, že někteří politici uvažují úplně zvráceně (opačným směrem), svědčí dnešní zpráva o výroku Angely Merkelové, která prohlásila, že Brusel by se měl více zameřit na potřeby občanů zemí EU. Nikoliv, je to zásadní omyl! Od řešení běžných problémů občanů EU tu jsou obce, kraje a stát! EU je tu od toho, aby nastavila a řešila problémy s mezinárodním prvkem - můžeme mluvit například o bezpečnosti ve formátu spolupráce tajných služeb (tzn. sdílení informací o teroristech a zločincích), či fungujícím eurozatykači, ale kde je mezinárodní prvek v pravidlech držení zbraní občany členských států EU? Logiku by mělo maximálně tak nařízení o podmínkách prodeje/vývozu zbraní do zemí mimo EU! Zásadním problémem, budícím odpor vůči EU, je tedy snaha přebírat od členských států další a další pravomoci, bez toho aniž by to bylo nezbytně nutné - a také, aby tato potřeba vzešla zezdola a byla lidmi vnímána jako potřebná - za potřebnou jí vnímají často jenom sami představitelé EU....
2.) je třeba otevřeně hovořit o dlouhodobých vizích - tzn. jaká je vlastně "konečná" vize - jaký je vlastně ten konečný cíl EU, kam chceme dospět a v jak dlouhé době? Pokud je jím federalizace a tedy něco jako Spojené státy evropské a k tomu nějaký "evropský národ", pak je k takovému směřování nutný mandát voličstva... Tento mandát politici EU nemají! Pokud si EU nebude uvědomovat, že má fungovat v základu jako MEZInárodní a nikoliv NADnárodní organizace (tzn. vystupovat víc na základu spolupráce a minimalizovat pozici nadstátní "autority"); je třeba vnímat, že státy mají odlišnou minulost, Evropa je "zatížena" celou řadou historických traumat, stejně tak mají i odlišné cíle, zájmy a vize v rámci EU! V takovém případě je třeba hledat společné cíle a integraci založit právě (a jen) na nich! Pokud se však na něčem není schopno 27/28 států shodnout na úrovni "tolerance" (tzn. nejsem pro, ale nevadí), pak by jednoznačně mělo řešení zůstat na úrovni zemí samotných - a tudíž na politické odpovědnosti domácích vlád. Již se opakuji, ale pokud někdo tvrdí, že v rámci EU15 bylo možné hlasovat jednomyslně, ale v případě EU27/28 tomu již tak není (a tudíž je potřeba hlasování většinové místo jednomyslného), pak jsme narazili na strop možné integrace, který leží právě tam, kde jsou státy schopné kompromisu vedoucímu k jednomyslnému hlasování...
3.) mezinárodní politika není o kšeftaření (asociační dohoda EU s Ukrajinou), hádkách (kvóty), mstě či odvetě (bez kvót nebudou dotace) a uraženosti. I z toho důvodu si myslím, že Jean Claude Juncker by si měl uvědomit svojí absolutní neprofesionalitu ve vztahu vůči výsledkům referenda v Británii. Jeho absolutně nekompetentní výrok o tom, že jednání o odchodu z EU "není přátelský rozvod" a že členství UK v EU "stejně nikdy nebyla žádná velká láska" je tak neuvěřitelněně ubohý a zaráží mě, že nevyvolal žádnou širší diskuzi.
