Dlouhotrvající hospodářská krize má podivuhodné projevy. Jedním z nich je celosvětová honba na boháče. Čím lehkovážněji vlády na jedné straně rozhazují stamiliardy na záchranné balíčky pro krachující banky, o to tvrději jdou na druhé straně po krku všem svým občanům při vymáhání daní. V první řadě jdou vlády Německa a Rakouska.
Vlády neschopné vysvětlit občanům pravé důvody rekordních deficitů ve svých státních pokladnách si našly pohodlné obětní beránky: ničemné neplatiče daní ukrývající své „milióny“ v zahraničních bankách. Honba na bohaté se tak zároveň stala i bojem proti bankovnímu tajemství.
Čelnou roli koordinátora honby sehrála zpočátku Evropská unie. Britové vyhlásili „válku“ švýcarskému bankovnímu tajemství ihned poté, co v roce 2005 převzali předsednictví EU. Ve stejném roce přikuřovali i Francouzi: Prezident Jacques Chirac navrhoval zvláštní daň na všechny finanční transakce se státy, které nadále chrání své bankovní tajemství. Nejvíce se ale tradičně činili Němci. Jejich bývalý ministr financí Peer Steinbrück se proslavil jako vrchní inkvizitor hned několikrát. Nejraději na něj vzpomínají ve Švýcarsku, jemuž v roce 2008 nejdříve hrozil „bičem“ a posléze „sedmou kavalérií“.
Švýcaři reagovali podrážděně: německý velvyslanec v Bernu musel na kobereček, média nemohla Steinbrückovi přijít na jméno a konzervativní politici z SVP v parlamentu připomínali rok 1934. Tehdy jim při zavedení bankovního tajemství údajně nacistické Německo vyhrožovalo podobným způsobem. Němci rychle tento problém s image pochopili a jali se veškeré své požadavky prosazovat pod pláštíkem nadnárodních organizací, hlavně OECD. Nutno konstatovat, že s úspěchem. Pouhý rok po přenesení tématu na půdu OECD se tato organizace v závěrečném komuniké svého výročního zasedání pyšnila výrokem, že „éra bankovního tajemství je ukončena“. Soudruzi z OECD zároveň prezentovali „černou listinu“ zemí, jež při zrušení bankovního tajemství odmítly spolupracovat, a „šedou listinu“, na které se ocitly všechny státy, jež se navenek sice tvářily, že jsou ke spolupráci připraveny, ale ve skutečnosti nadále hájily soukromí klientů svých bank. Mezi nimi Rakousko, Švýcarsko a Lucembursko.
S jakou „koncepčností“ tyto listiny vznikaly, dokládá fakt, že zatímco v roce 2008 byly na „OECD-List of Uncooperative Tax Havens“ prezentovány jako největší zloduchové Andorra, Lichtenštejnsko a Monako, již rok nato to byly Kostarika, Uruguay, Filipíny a Malajsie. „Když jsem se autorů této listiny ptal, podle jakých kritérií se Lichtenštejnsko na listinu dostalo, neuměli mi na to odpovědět stejně jako na otázku, jaká kritéria musíme splnit, abychom se z listiny dostali,“ vzpomíná šéf největší lichtenštejnské banky LGT, princ Philipp z Lichtenštejnska. Na listině zcela chyběly země jako Španělsko, Velká Británie a USA, v nichž je možné zakládat anonymní firmy. Přitom hodnota majetků spravovaných přes schránky jen ve státě Delaware se odhaduje na více než šest biliónů amerických dolarů.
Vítězové a poražení
S vervou o to větší šoupali Američané černého Petra do bot jiným státům. Americký prezident Barack Obama se již v průběhu své první předvolební kampaně v roce 2008 nechal slyšet, že „musíme tvrdě zakročit proti daňovým oázám a praní špinavých peněz“. Podle odhadů amerického „berňáku“ Internal Revenue Service (IRS) Američanům uniká ročně na daních 100 miliard dolarů. Obama si jako první vzal na mušku Švýcarsko. Bankovnímu domu UBS Američané pohrozili, že když jim nevydá jména a data 300 amerických „boháčů“ podezřelých z daňových úniků, tak jim odeberou licenci pro USA. Švýcaři ustoupili a Američanům požadovaná data v únoru 2009 nakonec předali. Švýcarský Spolkový správní soud (Bundesverfassungsgericht) 5. března 2009 tento kontroverzní krok zpětně posvětil rozsudkem, který je považován za začátek konce bankovního tajemství ve Švýcarsku. Američanům totiž s jídlem narostla chuť. Následně začali od Švýcarů požadovat údaje o dalších 52 000 amerických občanech s účtem u UBS. A ani Němci se nespokojili s částečnými ústupky. Peer Steinbrück neomaleně požadoval: „Data o bankovních účtech nám musí být poskytnuta bez ohledu na to, zda existuje konkrétní podezření z daňového úniku.“
Ještě pět let se Švýcaři statečně bránili, než v květnu tohoto roku konečně kapitulovali. Společně se Singapurem přistoupili na podmínky diktované OECD, když v Paříži podepsali odpovídající prohlášení. Teď už jde pouze o to, pohřeb bankovního tajemství technicky zorganizovat. OECD chce již letos v září, u příležitosti setkání minstrů financí G20, prezentovat manuál pro technickou implementaci všech potřebných kroků tak, aby nejpozději od roku 2017 informace proudily na zmáčknutí knoflíku.
Rakouská kapitulace
Naivky, jež si myslí, že tak mají ještě dva roky čas své peníze ze Švýcarska bezpečně odvézt, by se měly podívat do sousedního Rakouska. Tam proběhly minulý měsíc změny doposud nevídané: Ještě do července bylo Rakousko poslední baštou bankovního tajemství v Evropě. Rakušané byli hrdí na skutečnost, že nepodávali informace o zákaznících svých bank především německým finančním úřadům. V době, kdy Švýcaři začali Američanům vydávat data svých bankovních klientů, se tehdejší rakouský ministr financí Josef Pröll kasal: „Rakouské bankovní tajemství zůstane nedotčeno.“ Opíral se o fakt, že bankovní tajemství je v Rakousku chráněno paragrafem 38 bankovního zákona, jenž má váhu zákona ústavního.
Minulý měsíc rakouská vláda sice tento paragraf nezrušila, ale jednoduše jej obešla. Odhlasovala totiž změny v bilaterální smlouvě o úřední pomoci s Německem, které znamenají konec bankovního tajemství i v Rakousku.
Nová verze směrnice totiž umožňuje standardizované skupinové screeningy zákazníků pouze na základě určitých bodů jejich profilů. V Německu se takovému systému říká „Rasterfahndung“. Byl vyvinut německou tajnou službou na konci šedesátých let minulého století v boji proti teroristům RAF. Jak je vidět, osvědčené metody z dob dávno minulých se hodí i v novém tisíciletí. Jako by toho už tak nebylo dost, umožňuje směrnice i takové bonbónky, jakými je podávání informací o klientovi bez jeho vědomí, jakož i podávání informací o finančních transakcích sahajících až do roku 2011 – a to i o účtech, jež byly v mezičase již zrušeny.
Německé úřady tak nebudou odkázány na trapné kšeftování s ukradenými daty bankovních zákazníků, jak tomu bylo doposud. V minulosti se nezdráhaly nakoupit za několikamiliónové částky nosiče dat CD-ROM s daty bankovních zákazníků i přesto, že věděly, že tato data byla jejich prodejci bankám ukradena. Jejich první prominentní obětí se stal bývalý šéf Deutsche Post Klaus Zumwinkel, který byl za asistence běžících televizních kamer odveden policií ze své vily v želízkách a následně odsouzen ke dvěma letům podmíněně a pokutě ve výši jednoho miliónu eur.
Doposud posledním odsouzeným prominentem je Uli Hoeneß, jemuž nepomohlo ani to, že se sám udal. I přesto dostal tři a půl roku nepodmíněně, které si aktuálně odpykává v bavorské věznici v Landsbergu.
Od roku 2017 bude vše jednodušší: výměna dat mezi Německem a jeho sousedními zeměmi poběží již zcela automaticky.
Text byl publikován v časopise Reflex č. 33/2014.
