A pak že Němci nemají smysl pro humor: přesně 184 525 německých voličů dalo ve volbách do Evropského parlamentu svůj hlas straně Die Partei (česky: Strana), založené redaktory satirického časopisu Titanic. Recesisté z Titaniku tak v Evropském parlamentu budou mít jednoho poslance. Centrálním volebním sloganem strany bylo prohlášení: „Pro Evropu a proti Evropě.“
Volební plakáty strany DIE PARTEI s motivy "Merklová je blbá", "Nesahejte na německé kozy" a pomalovaným portrétem špičkového kandidáta Sonneborna.archiv autora
Zcela v duchu své předvolební kampaně prohlásil lídr kandidátky Martin Sonneborn po zveřejnění volebních výsledků, že jeho strana hodlá „podojit Evropskou unii jako malé jihoevropské státy“. Za tímto účelem předsednictvo jednomyslně přijalo usnesení, podle něhož strana na svém jednom parlamentním křesle v Bruselu zavede rotaci. „Naši poslanci budou odstupovat každý měsíc. Díky tomu si každý z nás bude moci v klidu prohlédnout Brusel, a ještě dostane 33 000 eur,“ vysvětluje Sonneborn taktiku, díky níž se má do Bruselu podívat všech 60 straníků z kandidátky.
Die Partei si původně brousila zuby i na šestiměsíční odstupné pro každého odstoupivšího poslance, ale tiskový odbor Evropského parlamentu ji upozornil na skutečnost, že nárok na odstupné vzniká až po roce působení v parlamentu.
Ačkoliv Sonneborn prohlásil, že se celé čtyři týdny bude zodpovědně připravovat na své odstoupení, nebrání mu to v konstruktivním přístupu ke spolupráci s jinými stranami v parlamentu. Na otázku, s kým chce strana jít do koalice, odpovídá: „Půjdeme s každým, kdo nám pomůže k moci.“
Vznik
Strana Strana vznikla v roce 2004 z recese v redakci Titaniku. Její plný a oficiální název zní: Strana pro práci, právní stát, ochranu zvířat, podporu elit a demokratickou iniciativu, přičemž počáteční písmena těchto slov tvoří v němčině zkratku DIE PARTEI. Okamžitě po svém založení začala usilovat o účast ve všech volbách, které se k tomu nabízely. Nikdy se jí ovšem nepodařilo nashromáždit dostatečný počet podpisů.
Kampaň
Plakáty a letáky s fotkou špičkového kandidáta Sonneborna byly již natištěné s přimalovaným knírkem, monoklem a černými zuby. Čistě opticky tak budily velkou pozornost i u lidí, kteří by se jinak nepozastavili nad heslem „Pro Evropu, proti Evropě“. Strana tematizovala známý nešvar bruselské byrokracie – snahu normovat naše životy do posledního detailu – na příkladu penisu a ženského poprsí. Plakáty se tak obracely proti normování sexuálních orgánů: „Ruce pryč od německých pinďourů!“
Ve svém programu strana volně navázala na centrální požadavek z několika předešlých voleb. Zatímco v minulých volbách do Bundestagu se zasazovala o „konečné rozdělení Německa“ a „znovupostavení berlínské zdi“, tentokrát svůj požadavek adaptovala na evropské potřeby. V bodě 3 stranického programu stojí: „Strana požaduje stavbu nových zdí, například kolem Švýcarska. (Švýcaři si to zasloužili.) Zdi jsou jasným odmítnutím globalizace, další europeizace a nekontrolovaných finančních proudů.“
Na špičce programu je požadavek na zavedení kvóty pro lenivce, přičemž slovo „Faulenquote“ se opticky nápadně podobá mnoho diskutované „Frauenquote“ – kvótě pro ženy. Strana požaduje obsazení 17 procent všech vedoucích pozic v evropských koncernech „kvalifikovanými lenivci, povaleči a budižkničemy“. Širokoplošné pokusy na jihu Evropy totiž údajně prokázaly, že takovýto krok může vést ke zvýšené „pohodě na pracovišti“. Na ženy přitom strana samozřejmě nezapomíná a požaduje, aby z těchto sedmnácti procent lenivců bylo „20 nebo 40 procent“ obsazeno ženami.
Pornopolitika
Jeden z centrálních požadavků minulých voleb: „Merkelová musí pryč!“ byl odsunut v programu až na šesté místo takovými trháky jako zrušení letního času nebo zavedení existenčního minima ve výši jednoho miliónu, přičemž měna, v níž bude tento milión vyměřen, má být stanovena až po volbách. Odstranění Merkelové se má zato odehrát po vzoru Egypta. Kancléřka se má, stejně jako Mubárak, zodpovídat „ze všeho a veřejně. Pokud možno na olympijském stadiónu a v kleci.“
Parta kolem Sonneborna dokonale ovládá pravidla fungování médií a bravurně na této klaviatuře hraje. U minulých voleb strana například předložila 30 sekund pornofilmu uvedeného titulkem: „Náš příspěvek na téma rodinná politika.“ Porno bylo sice zamlžené, ale internetový kanál YouTube jej zcenzuroval a skandál byl na světě.
Při volbách do EP tentokrát spot strany odmítly vysílat veřejnoprávní televize s odůvodněním, že se nejedná o volební spot, ale neomalenou reklamu na časopis Titanic, což odpovídalo pravdě. Strana proto vyrobila nový spot. Sonneborn v něm na pozadí Reichsparteitagu s patosem přednáší úryvky jednoho z Hitlerových proslovů, v němž pouze zaměnil slovo „Německo“ za „Evropu“, a o diskusi bylo postaráno. Strana Strana se tak svými nízkonákladovými produkcemi zatím vždy dostala do masových médií.
Žádná výjimka
Redukovat stranu Strana pouze na její satirickou funkci by znamenalo přehlížet důležité společensko-politické aspekty její kritiky, uvádí prof. Dieter Rucht a oceňuje zdařilou formu kritiky jak celého politického systému, tak prázdnoty a zaměnitelnosti sloganů etablovaných politických stran.
Strana Strana volně navazuje na tradici levicově avantgardních, satirických uskupení z konce šedesátých let stejně jako na stranu Chance 2000 umělce Christopha Schlingensiefa z přelomu tisíciletí. Strana Strana není jediným důkazem, že podobné výstřelky nejsou ve volbách v rámci Evropy vůbec bez šance: V roce 1999 se v Berlíně dostala do zastupitelstva skupina recesistů ze zkratkou KPD/RZ. Na Islandu, otřeseném dopady finanční krize, dokonce v roce 2010 vyhrála v komunálních volbách v hlavním městě Reykjavíku strana s názvem Nejlepší strana (Besti flokkurinn), vedená komikem Jónem Gnarrem. Strana požadovala ručníky zdarma na všech veřejných koupalištích a lední medvědy do městské zoo. Získala téměř 35 procent hlasů a křeslo starosty. A hnutí Movimento 5 Stelle italského komika Beppa Grilla dostalo v parlamentních volbách v roce 2013 celých 25 procent hlasů.
Sonneborn si je jist: „V Evropském parlamentu určitě nebudu ten největší blázen.“
Text je zkrácenou verzí článku, který vyšel 26.06.2014 v časopise Reflex.
