Drtivé porážky německých liberálů v posledních čtyřech volbách vzbudily u politické konkurence zálusk na jejich bývalou voličskou klientelu. Zatímco liberální FDP bojuje o přežití, nad jejími ostatky již krouží supi. Jako první se na kořist vrhla strana Zelených. Její čelní představitel, ministr hospodářství v Hesensku, Tarek Al-Wazir se nechal slyšet, že „liberální stranou bychom měli být my, protože žádná jiná už tady není.“
Aby ukázali, že to myslí opravdu vážně, prezentovali Zelení veřejnosti osmistránkový elaborát, ve kterém se pokoušejí vyargumentovat, jak liberální stranou už vlastně vždycky byli. Čtení je to vcelku zábavné, neboť Zelení se zde pokoušejí o kvadraturu kruhu. Jejich politika totiž vždy byla pravým opakem liberalismu. Mantrou Zelených je od jejich založení, že oni ví, jak se má ‚správně‘ žít. Zelení už vždy věděli, jaký je ten ‚správný‘ proud, ten ‚správný‘ dopravní prostředek a s pokusem o zavedení vegetariánského dne i to ‚správné‘ jídlo. Jejich posláním vždy bylo, tento ‚správný‘ životní styl vnutit co největší části obyvatelstva.
Je sice pravda, že se v průběhu let vyvinuli. Zatímco si v jejich začátcích podle zeleného katechismu zasloužil nanebevzetí pouze ten, kdo nosil žáby přes silnici oděn ve vlastnoručně uštrikovaném svetru, dnes už k absoluci stačí jednoduchý odpustek ve formě příplatku za ekologický proud nebo ekopotraviny. Ale tato pozvolná evoluce z nich ještě stále nedělá liberály.
Že to s tím misionováním trochu přepískli, přiznávají i Zelení sami ve výše jmenovaném ‚paperu‘. Hned na jeho první stránce se píše: „Byli jsme vnímání jako strana, která se snaží lidem se zhora předepsat, jak mají žít.“ S tím má teď být konec. „Každý ať si žije, jak chce“, propagují autoři v úvodu a požadují „nejvyšší možnou míru sebeurčení“, jakož i „ochranu individuálních svobod občanů“. Jenže už na straně dvě to začína skřípat. Ono shora tak opěvované sebeurčení se má totiž rozvíjet „v souladu se zodpovědností vůči globálnímu společenství a budoucím generacím“. Takže ‚pálit‘ po autobahnu rychlostí 250 km/h si to sice klidně můžete, ale pouze na vlastním velocipédu, nebo tak maximálně v elektroautomobilu, který tankoval prokazatelně energii z ekologických zdrojů.
S každou stránkou textu autoři zabředávají stále hlouběji do nemožnosti převléct svou zeleno-rudou ideologii do žlutého trika liberalismu. Tak například v kapitole s titulkem „Ohrožení svobody“ se píše: „rizikové technologie jako jaderná energetika nám přinášeji nesvobodu“. A v kapitole „Právní stát a práva občanů“ jde hlavně o to, jak chránit práva žen, homosexuálů, lesbiček, transsexuálů, intersexuálů, migrantů a běženců. To je pochopitelné. Následovníkům lidí jako Joschka Fischer a Jürgen Trittin, kteří v šedesátých letech minulého století, coby členové komunistických skupin mlátili policajty a házeli na ně molotovovy koktejly, se ještě i dnes jen ztěží formulují programové body na podporu práce policie za účelem zajištění veřejného pořádku.
Celkově podává toto v ultralevicové dikci psané dílo spíše doklad o tom, jak daleko mají Zelení k tomu, být liberální stranou, než že by podtrhlo nějaké jejich existující liberální atributy. To ovšem neznamená, že je záhodno Zelené podceňovat. Tato strana již několikrát dokázala, že je výměnou za moc schopna obětovat své základní ideály. Vždyť to byli právě zelení pacifisté, kteří pod vedením tehdejšího ministra zahraničí Fischera zatáhli Německo začátkem devadesátých let v bývalé Jugoslávii do prvního válečného konfliktu od druhé světové války.
Dokud se FDP bude zabývat jen svým vlastním rozkladem místo toho, aby udávala tón v politické diskuzi a dokud budou mohykání německého liberalismu v řadách AfD jako například Hans-Olaf Henkel nadále toto téma opomíjet, zůstane pole působnosti pro Zelené volné. Že mají zájem jej obsadit, ukázali dost jasně.
