Německá politická scéna je již více než dva týdny blokována jednáními o koaliční vládě. Vítězka voleb, kancléřka Merkelová jedná o velké koalici se sociálními demokraty a Zelenými. Jít do koalice s komunisty odmítají svorně všechny strany. A to i přesto, že strany levice mají v Bundestagu nadpoloviční většinu a mohly by postavit vládu i bez Merkelové.
S komunistkou Sahrou Wagenknechtovou nechce v Německu kromě kamenného Marxe nikdo do koalice.
Volby sice vyhrála konzervativní CDU/CSU na čele s kancléřkou Merkelovou. Strana získala 41,5% a tím 311 z celkového počtu 630 parlamentních křesel. Ale absolutní větsinu mají v parlamentu zbylé tři strany: socialisté, Zelení a komunisté mají v součtu 319 křesel. Jenže jak Zelení, tak socialisté spolupráci s komunisty kategoricky odmítli již před volbami. Obě strany na svém postoji i nadále trvají i přesto, že neuplyne den, kdy by jim komunisté vstřícně nepodávali ruku.
Němečtí socialisté chovají ke komunistům letitou zášť, která sahá až do počátku minulého století. V Reichstagu Výmarské republiky byly obě strany zastoupeny, socialisté mívali vždy mezi dvaceti až třiceti procenty, komunisté se pohybovali kolem patnácti procent. Obě strany bojovaly o hlasy proletariátu a považovaly se proto vzájemně za svého úhlavního nepřítele. Jejich nevraživost trvala až do první poloviny třicátých let, kdy je obě zlikvidovala Hitlerova NSDAP (Národně-Socialistická Německá Strana Dělníků), která je obě po svém nástupu k moci v roce 1933 zakázala.
Po válce trpěli socialisté ve východní části Německa i nadále: V roce 1946 byli totiž pod nátlakem sovětské okupační spávy donuceni ke sloučení s komunisty do společné SED. Ta se po pádu komunizmu v roce 1990 přejmenovala na PDS (Strana demokratického socialismu) aby posléze sfůzovala se západoněmeckými komunisty do společného uskupení zvaného Die Linke (levice).
V dnešní době odmítá SPD spolupráci s komunisty oficiálně hlavně z několika programových důvodů. Socialisté vyčítají komunistům národní izolacionismus, který podle nich poškozuje zájmy Německa. Komunisté totiž odmítají jakékoliv nasazení Bundewehru v zahraničí – i ta, která jsou krytá mandátem OSN. Vnitroploticky jim socialisté vyčítají levicový populismus a poukazují na fakt, že splnění jen některých z požadavků komunistů, jako například zavedení plošné minimální mzdy nebo navýšení důchodů nejsou reálně financovatelné. Neoficiálně se navíc šeptá také o osbní animozitě mezi čelními předáky SPD a jejich bývalám předsedou Lafontainem, který v roce 2005 přeběhl ke komunistům a nékolik let vedl jejich frakci v Bundestagu.
Nevraživý postoj Zelených vůči komunistům je překvapivý, protože celá řada jejich zakládajících členů jako například Joschka Fischer nebo Jürgen Trittin patřila k extrémně levicovým uskupením, která a až do poloviny sedmdesátych let násilně bojovala proti západoněmeckému státu a podporovaly teroristickou skupinu RAF. Tyto skupiny měly úzký kontakt jak na KGB tak na východoněmeckou Stasi, které je podporovaly jak finančně, tak logisticky.
Svým nástupem k moci se ale obě strany snaží zříci se svých levicových kořenů. SPD otevřeně proklamuje, že che dělat politiku pro střed společnosti, Zelení se zase maskují jistým pravdoláskovstvím a hlavně zachraňováním přírody. Otevřeně stát za svými levicovými ideály nechce ani jedna z těchto stran. A už vůbec nechtějí povýšit komunisty do role vládnoucí strany. Výsledkem je, že vládnout bude Merkelová.
Text byl publikován v tištěné verzi Lidových Novin ve čtvrtek, 10.10.2013
