To je to, oč zde běží? Stále něčím strašit, nutit člověka něčeho se obávat, přiživovat strach, zasévat obavu a podporovat zlobu?
Chca nechca, celý život vstřebáváme informace o tom, že je dost možné, že vypukne válka. U nás sice již 69 let žádná válka nebyla, přesto však se celých těch téměř sedm desetiletí o válce mluví a válkou se starší. Pomalu tak člověk získává dojem, že válčit je správné, normální a velmi potřebné i bezpodmínečně nutné.
Za dob vlády komunistů, se o hrozivých imperialistech, kteří usilují o naše životy, mluvilo každodenně. Komunisté nás pasovali na ochránce světového míru a tak moc se ty prolhané imperialisty snažili zastrašit, že se jaderné zbraně vyráběly jako na běžícím páse. Zeměkoule byla vyzbrojena tak, že odpálit všechny jaderné hlavice najednou, vrátili bychom se v mžiku všichni ke svému stvořiteli, a ten by nestačil měnit zlomené rákosky, jak by dával každé ze svých oveček postupně pětadvacet na prdel.
Každá generace si válečný konflikt může osahat vlastníma rukama. Každá generace je válkou strašena a každá do války i posílaná. Oba mí dědové prožili obě světové války, z toho tu druhou aktivně. Otec zažil druhou světovou jako dítě, ale v šedesátém osmém už viděl na vlastní oči střílet vojáky spřátelených armád v ulicích města po sprátelených lidech.
Já v devadesátém prvním končil základní vojenskou službu. Tehdy se válčilo až v Perském zálivu, ale to nebránilo tomu, aby i někteří naši vojáci nenaskákali do letadel a nevyskákali z nich v onom zálivu Perském. Profesionální armáda tehdy neexistovala, takže i k nám do kasáren přišel nábor a dva kolegové v zelených šatech dobrovolně napochodovali tam, kde se nestřílí jen na terč jednotlivými ranami.
Když probíhala válka v Jugoslávii, musel jsem pracovně do Řecka a to autem po vlastní ose. Vyhnout se místům, kde se nestřílelo, to nešlo. V autě hromady konzerv, kartóny cigaret, a nějaké marky na úplatky. Je to fakt super pocit, když na vás z lesa vyskočí zarostlí frajeři, každý v jiné uniformě, namíří samopaly, opřou vás o kapotu auta a v hlavách mají jen to, že jste potencionální nepřítel. Při cestě zpět mě v noci nechali samotného vystoupit z auta a před samopaly jsem seděl na asfaltu s rukama za hlavou. Chtěli jen úplatek, ale kupodivu ne v markách, ale v denárech, které jsme neměli. Mé spolucestující poslali do vzdáleného hotelu, kde jim prý marky vymění. Když se po hodině vrátili, zaplatili ozbrojencům "pouhých" sto denárů. Pak mi vrátili pas a my mohli milostivě pokračovat v cestě. V autě jsem se pak dozvěděl, že v tom rozstříleném hotelu seděl na dřevěné bedně "směnárník" s pistolí za pasem a měnil marky za denáry v kurzu jedna ku jedné.
Doba již značně pokročila. Z komunistů se stali "demokraté", ale hrozba války je ještě blíže. Na válku si dnes můžeme takřka už i sáhnout. Je doslova za dveřmi. Cca. 1500 km nás dělí od válečného konfliktu, kterým jsme strašení právě nyní. Poslední týdny neustále. Co lidi vede k tomu, aby se stále dokola mlátili klackama po hlavách? Vždyť kohokoli v okolí se zeptáte, tak válčit nechce.
Vždycky to tak bylo, a hned tak se to nezmění. Vždy si bude někdo hrát s našimi životy a my jsme tak nicotní, že nemáme sebemenší šanci mu nakopat prdel.
