Kdyby při cestování vlakem nebyly stále nějaké problémy, využívalo by tuto přepravu daleko více lidí.
Jako student jsem dojížděl vlakem do krajského města na školu. Tehdy nebyla trať elektrifikovaná, vlak jel padesát minut a byl plný lidí každých den. V zimě, při jízdě prvním ranním spojem, člověk nejdříve setřel ze sedadla jinovatku a koukal přes krustu ledu na okně. Poslední dva roky jezdím vlakem po stejné trase opět alespoň jednou týdně. Kvůli nemoci jsem nemohl nějakou dobu řídít auto a i když jsem kdysi vlak neměl rád, nyní jsem si cestu vlakem oblíbil. Trať je elektrifikovaná, jízda dnes trvá třicet minut a vagóny jsou pohodlné. V létě není ve vlaku vedro k padnutí a v zimě je ve vagónu teplo. Díky výstavbě nové silnice a různým omezením, je přeprava vlakem rychlejší než autem.
Cestování vlakem je však pro cestujícího plné otazníků.
Tak třeba nechápu tvorbu cen přepravného. Cena plné jízdenky z bodu A do bodu B stojí 46,-Kč. Chceteli jet opět z bodu A, ale na vzdálenější nádraží krajského města, tedy do bodu C, zaplatíte 55,-Kč. Rozdíl je tedy 9,-Kč. Jenže pokud chcete cestovat vlakem jen po krajském městě z nádraží B na nádraží C, dáte za jízdenku plných 18,-Kč.
Stalo se mi, že jsem se domů vracel posledním vlakem. Mrzlo a na trati byl nějaký technický problém. V polovině cesty jsme museli vystoupit na opuštěném, nefungujícím a posprejovaném nádraží s informací, že bude zajištěna náhradní přeprava. Vlak odjel zpět, a asi sto lidí zůstalo v mrazu před vybrakovanou budovou nádraží a čekalo. WC použít nešlo, nebylo se kam schovat a nervozita se stupňovala. Trvalo to dvě hodiny, kdy jsme neměli vůbec žádné informace a neviděli nikoho s nápisem ČD na bundě, jenž by nám řekl co a jak.
Vlakem stále cestuje dost lidí. Hlavně v dopravní špičce jsem fascinován, že jeden ze tří patrových vagónů má jedno patro vyhrazené pro první třídu. První třída klidně, ale na trase dlouhé 32 km a půl hodině jízdy? Zbytek vagónů je plný lidí a v první třídě sedí jeden a ten ještě jede zadarmo, protože je bývalý zaměstnanec ČD a nasledně vrcholový odborář tamtéž. Ono by mě vůbec zajímalo, kolik stojí státní dráhy tito bývalí zaměstnanci a jejich rodiny.
Bylo těsně před vánočními svátky, nádraží plné studentů i lidí toužících nakoupit ve velkém krajském nákupním centru. Také pán s vánočním stromečkem čekal na odjezd. Vlak však nedorazil. Místo něj byl přistaven takový ten malý motoráček, který vypadá, že jede prosklená marigotka. Jak píše klasik: "Stál jsem na jedné noze, ale ne na vlastní."
Nákup jízdenky u okénka? Tak to je také někdy masakr. Hlavně pak, když přiběhnete těsně před odjezdem vlaku. Jsou na nádraží sice výdejní místa v počtu čtyři, ale u počtu tři je až moc pravidelně zavřeno. A jako na potvoru se u toho jednoho funkčního okénka dlouze informuje potenciální cestující s velkým kufrem o cestě kolem světa po kolejích.
Pokud nadáváme, že se ve státním mrhá penězi, tak v ČD to musí platit dvojnásob. Dostal se mi ve vlaku do rukou časopis ČD. Na to, kolik asi stoji jeho vydání, jsem s ním byl hotový během deseti minut. A hlavně stále nedovedu pochopit, že jsou ČD v červených číslech. Kolos, který nemá defacto velkou konkurenci a jisté každodenní příjmy v řádech milionů, je zkostnatělý, vedou jej přeplacení manažeři, kteří za nic nikdy nezodpovídají a hlavně kteří se nestarají o chod podniku, ale převážně kují soukromé pikle se státníky a jinými státními manažery za státní penize.
