Na "stará" kolena studuji vysokou školu. Jednak mě moje práce hodně baví a má pro mě smysl, a pak ono patřičné vzdělání potřebuji, abych mohl vykonávat i náročnější pracovní činnosti.
Sice nechápu, proč jako človek z oboru musím mít takové množství hodin povinné praxe po tři semestry, ale budiž. Tento semestr jsem si tedy vybral práci se seniory. Mnou vybraná služba byla fakultou odsouhlasena a tak jsem se šel dnes do domova důchodců domluvit na způsobu praxe.
Přišel jsem dříve, vedení mělo ještě poradu, a já čekal na chodbě hned vedle jídelny. Byla doba oběda a do i z jídelny se trousili místní klienti. Každý si mě změřil pohledem, s každým jsme se pozdravili a bylo znát, že nejednomu z nich vrtá hlavou, co tam asi takový fešák chce (prosím, berte s rezervou).
Vše bylo v klidu do té doby, než z jídelny vyjela paní na elektrickém invalidním vozíku. Zřejmě již měla o mé přítomnosti nějaké informace od těch, kteří mě po cestě do jídelny míjeli, a tak zamířila rovnou ke mě. "Dobrý den, synáčku," oslovila mě a usmála se na mě. "Dobrý den," odpověděl jsem. První, na co jsem se automaticky zaměřil, byl ten její úsměv. Nezákeřný, upřímný a opravdový. Takový, který hladí po duši.
"Můžu se tě na něco zeptat, synáčku?" Jsou chvíle, kdy je člověku úplně jedno, že mu jiný začne automaticky tykat. Navíc, to její "synáčku" bylo odzbrojující. Zeptat se samozřejmě mohla. Vyzvídala co jsem zač, proč tam jsem a když zjistila, kolik mi je let a že praxi u nich mám jako součást studia, uznale pokývala hlavou. Dokonce se i zajímala o to, jakou činnost mám pro ně připravenou a jaká pozorování na nich budu provádět. Paní už byla poučená od mých studujících předchůdců.
Pak jsem přešel do "protiútoku" já. Ptal jsem se, odkud paní je, jak je v domově dlouho, na rodinu, co se ji v domově líbí, co ráda dělá apod. No a i díky tomu, že jsme si okamžitě padli do oka, mi paní prozradila, že se hodně zajímá o politiku. No řeknu Vám, měla přehled pořádný. A dle toho, co říkala a jak říkala, obdivovala a obdivuje prezidenta Zemana. Z mé neverbální komunikace musela poznat, že Miloš nepatří k mým oblíbeným. Když ji došlo, že mám jiné politické priority, tak proti mě okamžitě vystřelila větu: "Ty jsi nevolil Zemana, synáčku?"
Jenže ona to neřekla naštvaně, nebo s opovržením. Z jejich úst otázka zněla jen jako otázka. Jako, že chce, ať ji řeknu, co mě vedlo k mým volebním krokům, že chce můj názor slyšet a že je ochotná mi říct názor svůj. Že chce diskutovat. Mluvili jsme spolu necelou půl hodinu a rozešli se s tím, že se po dobu mé praxe do sebe ještě určitě musíme politicky pustit. A já se na to těším...
Zde na blogu známe názory těch, kteří jsou na jedné lodi s námi, i našich oponentů. Maximálně si v diskusi vyměníme pár vět, sem tam na sebe štěkneme, odsoudíme "zoufalce" a napíšeme si, že píšeme nesmysly. Ale to je asi tak všechno. Až na vyjímky se neznáme osobně a jsem přesvědčen, že u piva (vína, vody, kávy) by naše rozhovory vypadaly úplně jinak. Ale je také pravda, že někteří by na to pivo ve své zaslepenosti, a dost možná i kvůli tomu, že nepíší jen názory své (nechám na každém, co si pod tím představí) raději ani nepřišli.
