"Občane, vyjdi do ulic, zacinkej klíčema, počkej 22 let a já z tebe udělám chudého !"
Když propukla naše slavná revoluce, kroutil jsem právě druhým měsícem základní vojenskou službu. Zakázali nám tehdy veškerý kontakt s civilizací. Zrušili nám dovolené, opušťáky, návštěvy, televizi i rozhlas, přikázali nám být v pohotovosti a nervozitu velitelů, kteří tak dobře sloužili režimu, přenášeli postupně na nás záklaďáky. Věděli jsme, že se něco děje, ale informace jsme měli tak kusé, že jsme si jen těžko dokázali představit, co to tam "venku" vlastně je.
Byli jsme ochuzeni o onu atmosféru, kterou civil zažíval a vstřebával plnými doušky. Jiní cinkali klíčema, my jsme seděli celou noc s plnou polní a čekali, jestli nás strana povolá. Naštěstí nepovolala. Ještě osmnáct měsíců po sborovém "klíčovém" koncertě jsem ty důstojníky vozil jako řidič a říkám, že v tom mém kousku armády se nezměnilo vůbec nic. Snad až na to, že nám zrušili politické školení mužstva.
Dnes už mi nevadí, že jsem nemohl vzít svazek klíčů a jít mrznout na náměstí s revolučním heslem na rtech. Změnilo se toho sice dost, ale nějak už mi to začíná být jedno, protože se ono "dost" mění nějak divně, neefektivně a hlavně se to mění směrem do kapes několika málo vyvoleným. Ať je na hradě Vašek ten, či onen, pokračuje jen v tom, co se zrodilo onou revolucí. Jeden dovolil spustit zbrklou kupónovou privatizaci, která začala z tohoto našeho státu odsávat vše cenné, druhý se tváří jako vševěd, který má zcela určitě na hlavě tolik másla, že pod tou mastnou hromadou není už vidět.
Vždy a za všech okolností vše odskáčí obyčejní lidé, kteří tak usilovně cinkali a chtěli změnu. Ti obyčejní lidé, kteří mají tak velkou moc, že na dobrý popud rychle změní tok dějin, ale také ti, kteří mají tak malou moc, aby ten tok dějin následně kontrolovali. Budeme brblat tak dlouho, až povstane nový Vašek, který trpí společně s námi a ukáže nám novou cestu. Lid opět vyjde do ulic, dá Vaškovi do rukou moc a samet bude nosit opět jen a jen Vašek a ti, kterým on to dovolí.
