Je hromada věcí, nad kterými člověk neustále přemýšlí, ale málokdy mu dochází to hlavní. A pak si zbytečně ničí život a vztahy malichernostmi.
Po dlouhé nemoci zemřela spolužačka, nedožitých padesát let. Na posledním rozloučení tolik lidí, že to, co bylo v síni, stálo i venku. Potkal jsem tam spolužáky a známé, které jsem více jak dvacet let neviděl. I našeho třídního. Aniž bych nad tím kdykoli dříve uvažoval, hned jsem si vzpomněl na první den ve škole a na první pohled, který mi na této spolužačce spočinul, když jsem mapoval všechny ty cizí děti, se kterými jsem se ocitl v jedné místnosti na několik let. Je to zvláštní, ale já vůbec netušil, že tyto vzpomínky ve mě přetrvaly.
Smuteční řeč pronesl kamarád spolužačky a jejího manžela. Řeč napsal manžel, ale z pochopitelných důvodů ji nepřednesl. Přiznám se, že jsem nic krásnějšího neslyšel a řekl bych, že ne jen já. To bylo tak nádherné a dojemné rozloučení, že jsem v němém úžasu hltal každé slovo.
Je celkem jedno, co v oné smuteční řeči zaznělo přesně. Kamarád se spolužačkou byli manželé 28 let. I po těch osmadvaceti letech ze všeho čišela taková velká láska a porozumění, které mezi sebou měli, že se člověk doslova musel zamyslet sám nad sebou.
Ať je život jakkoli těžký a náročný, ať nám klade do cesty jakékoli překážky, pokud máme po svém boku takového člověka, jako byli ti dva, je všechno ostatní tak malicherné, že se jeden až musí zastydět, jak to je jednoduché, viditelné, ale sám to pro své ego není schopen vnímat.
P.S. Člověk muže být bohatý i chudý. Neúspěšný, pracovitý i politik. Jestli o něm při poslední řeči jeho nejbližší pronesou, že život s ním byl ráj, že nelitují jediného společného dne a vy cítíte tu upřímnost, pak i přes všechny životní pakárny prožil nádherný život.
