Jsem obyčejná kulka ráže sedm pětašedesát. Vyrobili mě ve zbrojařských závodech jako jednu z tisíce ten den. Jsme všechny stejné a jsme sestry.
Ony kulky celého světa jsou vlastně všechny příbuzné. Ty, které jsou stejné ráže jsou sestry, ostatní jsou sestřenice. Jsme tedy obrovská rodina a náš rodič, tedy člověk, si ani neuvědomuje, kolik má dětí, a jakou sílu má jeho rodina.
Jako milující děti plníme přání svých rodičů, a děláme jen to, co oni sami chtějí. Máme krásnou práci. Trošku nás však mrzí, že na povel jednoho rodiče, můžeme zabít rodiče jiného. Ale tatínků a maminek máme mnoho, a vlastní rodiče jsou vždy ti, kteří nás vlastní. To je přece pochopitelné.
Dlouho jsem ležela ve skladu, v objetí své nábojnice. Ta mě sice stále svírá, ale já vím, že se za chvíli uvolním, a poletím vstříc svému osudu. Právě jsem totiž vklouzla do nábojové komory. Pouhé okamžiky mne dělí od svobody.
Jen mám obavy. Mým tělíčkem se honí otázky a já mám troch strach. Zároveň však cítím obrovské napětí a cloumá mnou nedočkavost. A tak čekám, a ptám se sama sebe.
Jsem tady pro zábavu, nebo pracovně? Zůstanu trčet někde v terči, nebo mě budou ještě bádat soudní znalci? Je hlaveň zbraně dobře vyčištěná, abych mohla jejich spirálou nabrat potřebnou rychlost, a bez problémů vyletěla ven? Je můj současný rodič dobrý střelec, nebo jeho vinou minu cíl? Je mým cílem dřevo, nebo snad maso? A to maso zvířecí? Nebo snad lidské? Poletí za mnou ještě i mé sestřičky? Bude mít o mě ještě pak někdo někdy zájem?“
Tichem zazněla rána. Kulka jako poslušná dcera vyrazila ústím hlavně ven. Je celkem jedno, jaký měla cíl, a jestli jej vůbec trefila. Jen jako poslušné dítě svých rodičů splnila přání, a je na to pyšná.
Je dobré mít hrdé děti. Ale je dobré mít takovéto děti?…………………
Ony kulky celého světa jsou vlastně všechny příbuzné. Ty, které jsou stejné ráže jsou sestry, ostatní jsou sestřenice. Jsme tedy obrovská rodina a náš rodič, tedy člověk, si ani neuvědomuje, kolik má dětí, a jakou sílu má jeho rodina.
Jako milující děti plníme přání svých rodičů, a děláme jen to, co oni sami chtějí. Máme krásnou práci. Trošku nás však mrzí, že na povel jednoho rodiče, můžeme zabít rodiče jiného. Ale tatínků a maminek máme mnoho, a vlastní rodiče jsou vždy ti, kteří nás vlastní. To je přece pochopitelné.
Dlouho jsem ležela ve skladu, v objetí své nábojnice. Ta mě sice stále svírá, ale já vím, že se za chvíli uvolním, a poletím vstříc svému osudu. Právě jsem totiž vklouzla do nábojové komory. Pouhé okamžiky mne dělí od svobody.
Jen mám obavy. Mým tělíčkem se honí otázky a já mám troch strach. Zároveň však cítím obrovské napětí a cloumá mnou nedočkavost. A tak čekám, a ptám se sama sebe.
Jsem tady pro zábavu, nebo pracovně? Zůstanu trčet někde v terči, nebo mě budou ještě bádat soudní znalci? Je hlaveň zbraně dobře vyčištěná, abych mohla jejich spirálou nabrat potřebnou rychlost, a bez problémů vyletěla ven? Je můj současný rodič dobrý střelec, nebo jeho vinou minu cíl? Je mým cílem dřevo, nebo snad maso? A to maso zvířecí? Nebo snad lidské? Poletí za mnou ještě i mé sestřičky? Bude mít o mě ještě pak někdo někdy zájem?“
Tichem zazněla rána. Kulka jako poslušná dcera vyrazila ústím hlavně ven. Je celkem jedno, jaký měla cíl, a jestli jej vůbec trefila. Jen jako poslušné dítě svých rodičů splnila přání, a je na to pyšná.
Je dobré mít hrdé děti. Ale je dobré mít takovéto děti?…………………
