A beru to jako správné. Tento článek není o dohenestraci kohokoli. Je o zkušenostech. Je o případech, které se dějí dnes a denně kolem nás všech.
K práci v sociálních službách jsem se dostal jako slepý k houslím. Tato práce mě chytla snad hned první měsíc a neměnil bych. Celkově v tomto oboru chybí chlapi a ani se nedivím. Kdybych to měl dělat kvůli penězům, tak hned ten první měsíc pláchnu. Výše finanční odměny se týká samozřejmě i žen.
Pracují mj. s dětmi a mládeží, kteří jsou ohroženi životem na ulici. Ano, většina z nich je velmi problémová. Ale málokdo si uvědomuje, že ty děti umí přežít tam, kde by to nedal nejeden z nás. Jako klienty jsem měl, nebo mám, mladého sebevraha, mladistvého vraha, kluka, který první čtyři roky svého života strávil s feťáky v neskutečných podmínkách, i chlapce, který šikanoval půl školy a teď šikanuje půl pasťáku.
Za těmi škaredými příběhy jsou skryté však i neobjevené příběhy. Jen ti kluci a holky neměli to štěstí, aby v nich někdo zažehl jiskru a nasměroval je jiným směrem než jsou drogy, násilí, sebepoškozování, krádeže, neúcta téměř ke komukoli.
Např. sebevrah velmi poutavě píše. Vymyslel si svoje postavičky, něco jako Šmouly, dal jim život, vytvořil jejich svět a ten popisuje velmi poutavě a hlavně pozitivně. Často jsem viděl, jak něco píše, ale když se k němu někdo přiblížil, vše okamžitě schoval. Je to jeho svět a nikomu nedovolil, aby mu jej zničil. Trvalo mi půl roku, než ke mě získal důvěru. Hodně jsme si povídali. Začal postupně vnímat něco, co nikdy nezažil. Respekt jiných k sobě samému. Měl už popsané tři sešity a jednoho dne mi je podal, a mohl jsem si je přečíst. Dokonce jsem si je mohl půjčit domů. Když jsme se asi po týdnu opět sešli, viděl jsem na něm hromadu nervozity. Bál se, abych jej taky "neodsoudil". Samozřejmě, jeho příběhy jsou ještě dětsky naivní s často se opakujícími slovy, s množstvím chyb. Jenže od úplně naivity a trochu zmatenosti v sešitě prvním, se úplně sám vypracoval k úžasně vzájemně provázaným příběhům v sešitu třetím. Povídali jsme si o jím vytvořeném světě hodně dlouho. Nikdy předtím jsem jej nezažil tak super "ukecaného". A na jeho výraz, když jsem mu řekl, že je jeho psaní vynikající, se nedá zapomenout.
Nebudu se už moc rozepisovat o jednotlivých příbězích, tak jen krátce. Mladistvý vrah s rukama jako lopaty vezme do ruky snad jakýkoli hudební nástroj a naučí se na něj hrát. Já sám si koupil elektrickou kytaru po čtyřicítce a učil se také sám z videí na YouTube. Dodnes, když se chci naučit nový riff, tak jej musim doslova týdny dřít. Pro něj to je samozřejmé jako dýchání. Ten, co šikanuje, je nadaný ve sportech. Ten, kterého první roky života vychovávali feťáci, má logické myšlení a šachy hraje jako málokdo. Jenže ty šachy se neučil až jinde. Nenaučili jej ti, kteří jej vychovávali a naučit měli.
Dítě ještě nema životní zkušenosti dospělých. Tyto děti neznají běžet se schovat za mámu a nechat se jí obejmout. Pokud tátu znají, tak převážně znají jeho řvaní a ponižování a facky místo pozdravu. A když to není táta, tak to je několikátý nový přítel mámy.
Nezachráníme nikdy všechny. Dokonce se dá říct, že počet těchto dětí, které začnou žít úplně jiným životem a život se jim otočí o 180°, se počítá v jednotkách procent. Na velkém počtu z nich už jsou napáchány taková zvěrstva, že v nich zakořenila trvale.
Troufnu si tvrdit, že mám v genech obrovský kus empatie. Je mi líto jakéhokoli dítěte, které trpí. I na dětech migrantů jsou páchaná zvěrstva (berte s rezervou, lepší slovo mě nenapadlo). Moje práce mě však naučila, že pokud nechci vyhořet, pokud nechci mít výčitky, že neumím pomoct všem, pokud chci opravdu pomoct, musím dělat maximum jen v jednom směru pomoci. Musím se oprostit od pocitu nemohoucnosti zachránit všechny. Jinak bych se výčitkami zbláznil. Proto v sociálních službách nejeden pracovník, pracovnice končí velice brzy, nebo za léta totálně otupí.
Obdivuji lidí v ústavech pro zdravotně znevýhodněné. Obdivuji ty, kteří se starají o důstojné opouštění života těm, které život opouští. Velmi fandím i těm, kteří mají starost o migranty, kteří si starost zaslouží. Já vím, že bych tyto práce dělat nemohl, že bych je nezvládl. Můj pracovní život je jinde a pro tuto práci udělám maximum. Proto nemohu pomáhat všude a všude pomáhat nechci.
