Na konci tunelu bývá světlo. Ne však v politice.

Ať si kdo chce co chce říká, politika je jedno velké divadlo úplně obyčejných lidí, kteří se neobyčejně jen tváří.

24 let sleduji politiku se zaujetím. Nadávám. Divím se. Oblíbím si někoho, kdo se tváří, že bych mu mohl i věřit. Zvolím jej a za krátký čas se nestačím divit znovu. A po těch čtyřiadvaceti letech už nevěřím snad nikomu. Když slyším Béma, Grosse, Langera, Topolánka, Paroubka, Klause, Kalouska, Nečase, a mohl bych jména psát ještě hodně dlouho, vzpomenu si vždy na jejich přesvědčovací rétoriku i mlácení se v prsa a pak na následné činy. Vždy to je jen politické kecání v dané době, které však v následné době neplatí.

Politika a politici jsou jako bulvární plátky i zprávy komerčních televizí. Ty jsou také tvořeny z velké části smyšlenými úvahami, hledáním senzace za každou cenu, špiněním, překrucováním podstaty věci i bombastickými nadpisy článků, které vůbec bombastické nejsou. Souhlasím s tím, že politik je obrazem společnosti. Kdyby totiž společnost, jako celek, nebyla hloupá, nebyla by bulvární periodika nejčtenějšími nejen u nás a nesledoval by zprávy Novy největší počet diváků. A nebyly by nejčtenější také někteří autoři zde.

Bývalý premiér smlouvá s bývalým prezidentem o podpisu pod amnestii za podpis pod vládním konsolidačním balíčkem. Současný premiér v demisi mluví jako vesnický balík se svými demisovými ministry na půdě parlamentu. Bělobrádek vzkazuje z Ameriky, kde je na pořádně dlouhé návštěvě v době, kdy by měl sedět v Praze na zadku a jednat, jednat a jednat, že idiota hrát nebude. Vítězné strany posledních voleb vzkazují, že se bude brutálně šetřit, ale zase jen prázdná slova nepodpořená konkrétním plánem, před kterým by se ti, co opravdu stát ždímají, začali už nyní třást. Prostě bulvát jak vyšitý. Ve velkém tunelu už dávno jsme a světlo svítí jen tam, kde politik rozsvítí žárovku.