Nemám za sebou křest, nechodím ke zpovědi, žádné náboženství mě neoslovilo. Je to i tím, že žádné aktivně nevyhledávám. A pře100 si netroufám tvrdit, že jsem ateista.
Mám rád kostely pro jejich atmosféru, architekturu a klid, který v nich přebývá. Kostely mají svoji duši. Nevadí mi jakékoli náboženství, nevadí mi lidé pobožní. Nikdy jsem se nezajímal, jakého je kdo vyznání, jestli věří v peklo, v Krista, Mohameda, Buddhu, či jiného světce. Mám velké výhrady k církevním restitucím, ale to je asi tak vše, co s tím nadělám.
Ale úplně vždy, když jsem konfrontován se zvěrstvy, kterých jsou jedni věřící schopni provádět věřícím jiným, si říkám, že mi kdejaká světová víra může políbit šos. A je jedno, jestli to jsou zvěrstva minulosti, nebo ta současná. A vždy si říkám, že to vůbec není vina víry, ale vina těch, kdož víru ovládají.
Každé násilí ve znamení víry není nic jiného, než upevnění moci, zajištění bohatství, posílení ega a lhaní věřícím. "Pojďme, bratři a sestry, je třeba těm bezvěrcúm vymlátit mozky z hlavy. Je třeba obsadit jejich domovy, a všechny, které necháme žít, obrátíme na víru naši."
Miliardy lidí na planetě jsou věřícími a vždy se najde dost těch, kteří se nechají zblbnout náboženskýma jelitama. Každá, alespoň trochu demokratická společnost má možnost ve volbách "svrhnout" současná vládní jelita. Veřící však ne. Když mají voliči pocit, že jelita zemi špatně vedou, mohou v následujících volbách tato vyměnit. Voliči tak mají stále alespoň nějakou možnost.
Co však mají věřící? Nic. Mají jen velké kulové. Organizovaným věřícím nezbývá nic jiného, než jen slepě a hluše věřit. Všichni věřící na celém světě si představitele své víry zvolit nemohou. Každá světová víra vládne autoritářsky a nedovoluje žádnou diskuzi. Věřících jsou na planetě miliardy, ale o jejich víře rozhoduje jen hrstka mocných, kteří vždy rozhodnou, co je pro víru miliard nejlepší. Ti mocní nejsou žádnými svatými, nejsou to nadlidé, nejsou obdařeni ničím, cím by nebyl obdařen řadový věřící. Jsou ze stejného masa a kostí, mají stejné schopnosti i neschopnosti.
Věřící člověk věří. Věří, že Písmo svaté je opravdu to jediné svaté. Ale je tomu tak doopravdy? Není to náhodou tím, že se někdo někdy někde rozhodl, že svaté bude toto a ne tamto? Co by se asi tak stalo, pokud by byly přístupné široké veřejnosti všechny starodávné spisy, které jsou střeženy více, než státní poklad snad u každého náboženství, ovsem jejich prezentace by otřásla tím, co je oficiálně prezentováno jako to nejsvětější?
S nejvyššími představiteli víry to je stejné, jako s vladnoucíma jelitama. Směrovat poddané tam, kam chtějí oni a ne, kam chtějí poddaní. Držet poddané v neustálém strachu z něčeho, dávat jim naději, ale naději podmíněnou slepou poslušností a oddaností.
Tímto textem jsem se nechtěl dotknout žádného věřícího a nikoho, kdož má víru v sobě, ve svém srdci.
