… „až tady nebudu, na mnohé z toho, co jsem ti říkal, si vzpomeneš, protože se úplně všechno stále dokola opakuje.“.
Otec tady již nějaký ten pátek není a já mu, pátek za pátkem, dávám čím dál více za pravdu. Mnohokrát jsme spolu nesouhlasili. Mnohokrát jsme spolu nesouhlasili až tak, že jsme na sebe zvedali hlasy, hulákali jako pominutí a vypouštěli jeden na druhého peprná slova i před dvaadvacátou hodinou. Ale úplně vždy jsem věděl, že nám oběma jde o to samé, jen to jeden druhému neumíme říct. Anebo nám naše chlapská ješitnost nedovoluje přiznat pravdu toho druhého v daném okamžiku.
Pamatuji si, jak si můj otec vyměňoval názory se svým otcem, jak po sobě štěkali jako psi na návsi, ale nikdy jsem neslyšel svého fotřínka, že by říkal o svém fotřínkovi škaredé věci. Nikdy jsem také neslyšel svého dědu, že by haněl svého syna. Ba naopak jsem vždy cítil, jak je děda na svého syna pyšný a můj otec, že je rád, za svého otce.
Dnes, když mi v dáli mává číslo padesát, které se už třepe na to, až mi za tři roky vyleze na záda, se sem tam přistihnu, že dělám stejná gesta, jako dělával můj otec, že používám podobných výrazů a volím stejná slova na konkrétní události. Že některé situace komentuji stejně tak, jak komentoval otec a mám mnoho podobných názorů.
Táta, pár měsíců před smrtí věděl, co se s ním děje a že je konec nevyhnutelný. To jen my, kteří jsme nežili v jeho těle, jsme naivně doufali, lhali sami sobě a neodvažovali jsme se podívat pravdě do očí. V tu dobu byl otec nejvyrovnanější, nejklidnější a nejlaskavější. Byl smířený sám se sebou, se svým okolím i s celým světem. I když mu poslední týdny bylo velmi zle, měl v sobě klid, který z něj doslova vyzařoval. A až tehdy jsem si naplno uvědomil, že celý život stál vždy neochvějně za mnou, že mě, i přes moje veškeré kopance, podporuje a tím, jak se on chová a jak jedná, mi ukazuje cestu, po které mě však nenutí jít.
Jednou mi fotr povídal, že není důležité, jestli se hádáme a nadáváme si. Nejdůležitější je chtít pochopit.
