Je čas oprášit rudé vlajky

Čtyři dny jsem neviděl telku. Čtyři dny jsem neposlouchal rozhlas, nebyll jsem na internetu, nečetl jsem noviny. Nebyl jsem na opuštěném ostrově, ovšem jak to tady tak pozoruji, je nejvyšší čas se po nějakém poohlédnout. 

V pondělí po obědě jsem tedy pustil TV, tam ČT 24 a sváteční náladu mi hnedle odfoukl vítr, který plápolal do rudých čínských vlajek.

Nemám nic proti tomu, aby byla návštěva vítána, ale ta propagace kolem byla až zarážející. To bylo takové divadlo, že první, co mě napadlo, byla vzpomínka na totalitní přenosy plné rudých vlajek a úplně stejných řečí. 

Ve studiu několik zanícených mudrlantů mluvilo o čínském prezidentovi, jako by každý z nich byl jeho životopiscem. S velmi vážnou tváří tam jedna vzdělaná žena hovořila o jeho dětství, rodinných i stranických poměrech, o jeho minulosti od kolébky až k dnešním dnům. Jestli však pokračovala i do jeho budoucnosti, to nevím. To už  jsem nevydržel.

Abych stále dokola poslouchal, jak jsme na tom s vývozem do Číny, jak je na tom Čína s dovozem k nám, jak je jejich ekonomika mocná a my tak akorát stále bezmocnější, a u toho koukal na pěkně srovnané rudé vlajky, a abych měl pocit, že toto všechno už jsem zážil se srpem a kladivem, tak s tím už by mělo jít celé slavné politické shromáždění do háje zeleného.

Jsme součástí EU a stali jsme se vstupní branou pro příchod Číny do Evropy? Po ekonomické stránce je pro Číňany naše prťavá zemička zanedbatelná. Ale jako základna pro jejich rozmach po Evropě jsme zřejmě ideální. Kolikpak toho teď u nás čínský jüan asi ovládne?

Můj jeden jediný dojem z čínské návštěvy je ten, že to celé bylo předem připravené divadlo, kterého mi připomnělo divadla minulá se zanícenými reportéry, komentátory a politiky, kdy jsme se stejnou pompou vitali rudé bratry. Vždyť to je všechno stále dokola. SSSR, NATO, EU... A nyní CHINA? Že by již nastal čas? Pokud nás ti naši volení zástupci povedou stále od jedné náruče k náruči druhé, budeme první, kdo bude vítat s otevřenou náručí i MARŤANY.