Jak jsem za minulého režimu bonzoval

Byl pozdní večer, první máj roku 1979 a já dostal přes hubu.. Ach, jak je to dávno a jak to stále bolí.

Ten den, toho prvního máje, jsme spořádaně, coby desetiletí školáci, pochodovali v průvodu slavnostně vyzdobeným městem. No, slavnostně vyzdobeným. Vlajky naše a sovětské, budovatelská hesla a portréty Lenina s Gottwaldem, to byla ona propagace svátku práce. Neměli jsme moc rádi tento sváteční den. Sice odpadlo vyučování, jenže jsme se stejně museli ráno dostavit před školu, tam se seřadit v šiky, vyfasovali jsme transparenty a následně byli zařazeni do nekonečného průvodu dělníků, rolníků, pracující inteligence, školáků a studentů, kteří dobrovolně povinně mašírovali městem.

Naštěstí jsme měli krátce po obědě odpochodováno a tak jsme si mohli konečně klukovsky užít zbytek dne. Na líbání dívek pod rozkvetlými stromy jsme tehdy ještě neměli myšlenky, takže hurá na hřiště a pěkně chlapsky prohánět merunu. To byl teprve opravdu pěkně strávený čas, nebýt toho, že hrdličky nezval ku lásce hlas. Hrdlička asi měla jiné starosti.

Odpoledne se přehouplo v podvečer a na hřiště se přiřítil na kole spolužák Tonda. Očividně jej meruna vůbec nezajímala. Tondu totiž zajímala moje brada. Z kola mistrně seskočil ještě za jízdy a u levé brankové tyče mi natáhl mistrovský pravý hák desetiletého boxera. Během zlomku sekundy jsem měl kopyta nahoře a pozadí na trávě. Tonda byl viditelně spokojen, že se tak skvěle trefil, otočil se, popadl bicykl, kterému se ještě točilo zadní kolo, nasedl na něj, šlápl do pedálů a uháněl pryč pozdním prvomájovým večerem.

Já byl stále na trávě na zadku, když se kolem mě shlukli spoluhráči i protihráči včetně obou brankářů a jeden přes druhého se mě nechápavě ptali, co se stalo. Oni nechápali, kdežto já věděl až moc dobře. V myšlenkách jsem se vrátil o den zpět, do časů velké školní přestávky a opět viděl Tondu, jak pije mléko, které nebylo jeho.

Možná si někteří pamatujete, jak jsme ve škole dostávali půllitrová mléka v plastových pytlících, asi na posílení kostí. Tonda se ten den rozhodl kosti posílit o něco více, takže vypil o mléko navíc. Znáte holky, stále se někde flákají, a kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. A nejpozději přišla jedna, tehdy neduživá, spolužačka, na kterou plastové mléko v pytlíku nezbylo. Bodejť by zbylo, když už se nějakou dobu hřálo v Tondově bříšku.

Marně spolužačka lamentovala, rozčilovala se i plakala. Marně se dovolávala spravedlnosti. Tonda se přiznat nechtěl. Velká školní přestávka byla za námi a se vzlykem spolužačky vešla do třídy soudružka učitelka. Pohotovostí sobě vlastní hned odhadla, že něco není v pořádku. Jakmile ji spolužačka bez mléka vzlykajíc řekla, že je bez mléka, jala se učitelka vyšetřovat. Tonda se nepřiznal a já nabyl dojmu, že jsem asi jediný, kdo jej viděl usrkávat mléko ze dvou pytlíků.

Neváhal jsem. Ruka se mi vymrštila vzhůru, soudružka za katedrou mne vyzvala a já Tondu naprášil. Pod tíhou důkazů se Tonda přiznal. K učitelce jsme pak šli oba dva a v ruce si nesli žákovské knížky. Já dostal pochvalu za teplý bonz a Tonda poznámku za prázdný pytlík. Tonda pak doma ještě dostal výprask, což jsem zjistil až druhého května ve škole, kdy jsme si s Tondou vše chlapsky vyříkali.