Jak jsem si dovolil za výlet utrácet

Já od nevidím do nevidím v práci a manželku to doma s dcerou stále nebaví. Tak jsem se rozhodl, že pojedeme na výlet.

Radost i nadšení se nese plochou domu a v mžiku máme plno návrhů, kam se vydat. Naplánujeme trasu, aby si každý užil svého. Dcera potřebuje jít do multikina, manželka by ráda prohlídku nějakého zámku a já hlavně nechci vidět auto, kterého mám za celý pracovní týden dost, tak chci jet vlakem a hlavně se pořádně projít na čerstvějším vzduchu.

Brzké sobotní ráno nastupujeme do vozidla městské hromadné dopravy, jelikož vlakové nádraží leží na opačném konci města. Již mnoho let jsem nevyužil dopravních služeb našeho města a tak jsem neměl ani tušení, kolik vlastně takový lístek stojí. Zjistil jsem to v zápětí a celou cestu na nádraží jsem si říkal, že nás tři by taxík nestál o mnoho více.

Pokladní na vlakovém nádraží byla trošku nevrlá, ale já byl za několik málo okamžiků ještě nevrlejší. Nikdo z naši rodiny vlakem nějak moc nejezdí, takže nevlastníme žádnou slevovou kartu a cestovné tam i zpět i s městskou hromadnou dopravou bylo dražší, než kdybychom použili vlastní automobil. Ale na výlety moc často nejezdíme, tak jsem sám sebe uchlácholil a nastupoval do vlaku již o poznání klidnější.

Ovšem ten vlak, to bylo něco. V podobných vagónech jsem jezdil už jako študák za komančů, ale tehdy jsem za lístek platil úplně jinou sumu. Topení v kupé chvíli fungovalo, pak asi mašinfíra usoudil, že tepla už bylo dost, a topení vychladlo. Z té zimy mne přepadla touha jít se podívat na WC. Řeknu vám, mám štěstí, že jsem muž a že se mi chtělo jen na malou. Jako ženská bych si na tu mušli s podezřelým prkýnkem nesednul.

Dorazili jsme do cíle a z nádražíčka, které bylo zavřené a opuštěné, jsme si udělali pěknou procházku k zámku. Opět pokladna. V rychlosti jsem prohlédl ceduli se vstupným a všimnul si na ni, že jako rodina máme slevu. Neměli jsme. Bylo mi vysvětleno, že to platí pouze pro dva dospělé a dvě děti, a že tedy mne, manželku a dceru nemohou počítat jako rodinu. Bylo mi líto, že vlastně rodinou nejsme a zaplatil jsem dvě plné a jedno dětské vstupné. Sice jsem chvíli uvažoval, jestli si nepůjčím někde nějakého chlapečka, ale nechtěl jsem jiným rodičům přidělávat starosti o potomka. Vstupné drahé, zámek sice pěkný, ale na druhý pohled unavený stářím doby a čekajíc na pořádnou opravu. Asi to vstupné není ještě dost drahé.

Po prohlídce byl čas na oběd. Našli jsme restauraci, v té příjemného číšníka, skvělé ceny a řízek velký tak, že jsem jej ani já nedokázal sníst celý. Co jsme nesnědli, bylo nám zabaleno a tak jsme odcházeli i s bohatou svačinkou. Bylo vidět, že se majitel opravdu stará a že se dá vydělávat i jiným způsobem, než nekvalitní službou za hodně peněz. V restauraci bylo totiž totálně narváno.

Pak procházkou zpět na nádraží, tam čekání na vlak, který měl půlhodinové zpoždění, vagón podobné kvality jako ten předešlý a hurá do Cinestaru. Další pokladna a další šok. Tři lístky, tři malé coly, jeden velký popcorn a tolik peněz v pr.. v háji, že jsem začal vážně uvažovat, že začnu stávkovat o zvýšení mezd v naši firmě, protože pár takovýchto výletů v měsíci a jsme na mizině.

Poslední nádraží, poslední cesta vlakem, poslední cesta městskou hromadnou dopravou, večer, domov, prázdná peněženka, spokojená dcera a naštvaný tatínek. Tatínek, který zapíná počítač, aby si přes internet přečetl aktuální zprávy, a tam se dočetl, že se zvedne dolní sazba DPH, že se zdraří plyn, elektřina, voda, jízdné, potraviny, knihy, benzín, léky, služby, dálniční známky, a který kouká na fotografii páně Kalouska, pod kterou je napsáno, jak musíme šetřit. Ještě jsem však nikdy neslyšel, aby on a jemu podobní šli příkladem a řekli, že se vzdávají té a té náhrady, protože musíme šetřit VŠICHNI.

Pracuji hezkou řádku let. Při první krizi jsem šel s platem na 80%. Po roce poskočil na 90% a na tom jsem zůstal. Každý den dojíždím do práce 40km. Vše se zdraží a na výlet už zůstane opravdu jen jednou za uherský rok. Asi panu Kalouskovi pošlu taky složenku...

P.S. Před první krizí Kalousek a ostatní mocipáni vyřvávali do světa, že jsme jako republika na tom dobře a že nic takového nehrozí. Nyní totálně otočili a ze všech sil křičí, jak to s námi může zamávat.