Exkrementy kam bota došlápne

Zvířata za to nemohou. Vinu nesou jejich majitelé, kteří se v tomto jako zvířata chovají.

Pes se doma časem naučí vykonávat potřebu na zvířecím WC. Ale venku bude vždy dělat hromádky tam, kde jej to zrovna napadne. Doma, pokud se mazlíček náhodou netrefí, většina páníčků jeho výkaly uklidí. Ale venku?

Převážně na travnatých plochách si člověk udělá představu, jak to asi vypadalo ve středověku za hradbami měst, kde se odpad vyléval z oken přímo na ulici. Zvířata nejsou čuňata. Čuňata jsou jejich majitelé.

Plácek, kde jsme jako kluci hrávali fotbal, se dnes nedá přejít bosou nohou. S našim jezevčíkem jsem udělal pravidelnou ranní obchůdku, do sáčku sebral jeho pravidelnou ranní stolici a přitom se vyhýbal hromádkám, na které si majitelé jiných psů zapomněli sáčky vzít.

Chodníky čtyř ulic byly, jako vždy, posety tim, do čeho, když člověk šlápne, tak prý bude mít štěstí. Jenže, pokud bych šlápnul každý den jen do poloviny tohoto štěstí, boty bych už nikdy nevyčistil. Přímo před brankou k našemu domu jsem asi polevil v koncentraci. Až se mi noha smekla. Kouknu k zemi a je mi jasné, že pes, který se takto realizoval, musel mít rozměry dospělého chlapa. Pokud měl jeho majitel u sebe malý sáček, byl mu na nic. Na tento výtvor by potřeboval igelitový pytel.

No nic, boty jsem vyčistil, ale do práce si pro jistotu vzal jiné. Díky tomu jsem šel později než obvykle, proto jsem spěchal. Míjím plácek, kde jsme jako kluci hrávali fotbal. Je jaro, tráva trochu porostla, a tak technické služby začínají s údržbou. S elektrickou kosou tam jeden jejich zaměstnanec vyžínal místa, kam traktorová sekačka nezajede. Chudák.

I když měl předpisovou výstroj, která zahrnuje i štít na obličej, měl smůlu. Vysoká rychlost struny jeho motorové kosy rozmázla čerstvé psí výkaly, které se mu dostaly až pod ono plexisklo na obličeji. Jeho nasledná slova, která mne doprovázela při cestě do prace, mi zní v uších ještě nyní. Nedivím se mu. Majitelé psů jsou hrozná čuňata.