Jak to, že na ničem?
No prostě na ničem.
Já ti nerozumím.
A co je na tom nesrozumitelného?
Že na ničem nezáleží! Že zde jsme proto, že nám na ničem nezáleží!
Copak jsme zde proto, aby nám na něčem záleželo?
No to je snad samozřejmé! Musíme tady být proto, abychom něco vykonali, a tím pádem nám na něčem musí záležet.
A ty víš, co to je?
Nevím, proto se tě ptám.
Tak ty zde jsi proto, aby jsi něco vykonal. Takže ti musí na něčem záležet, ale nevíš, co to je. Tomu zase nerozumím já. To potřebuješ návod, abys pochopil, proč tu jsi? To potřebuješ seznam bodů, podle kterých by jsi žil? Seznam bodů v návodu ti určí cíl, na kterém ti bude záležet? To chceš být naprogramován jako robot, jenž podle takového plánu přesně postupuje? Ty chceš být robot?
Nechci. Ale to s tím přece nesouvisí. Robot je stroj a stroje sestrojují lidé.
A tebe sestrojil kdo?
Přece mamka a taťka.
A to jsou přece také lidé. Takže, nejsi ty náhodou robot?
Co je to za blbost?! Ty jsi se snad úplně zbláznil?! Člověk je živý tvor. Myslící jedinec, který hodnotí a zvažuje své další kroky. Člověk je bytost a né hromada železa a umělin. Člověk má city, pocity a smysly. Člověk má potřeby a touhy. Člověk vzniká spojením dvou lidí. Podotýkám lidí a né strojů.
A teď ti povím něco já. Na počátku vzniklo cosi, co vedlo k vývoji člověka dnešní podoby. Vše trvalo nepředstavitelnou dobu miliard a miliard let. Ono cosi se stále měnilo a hlavně přizpůsobovalo. A dělá to stále. Je v nás cosi, co se stále dokola přizpůsobuje. Jsme v jednom těle na světě velmi krátce, abychom to postřehli, ale naše cosi pracuje a žije v úplně jiném časovém pásmu. Dnes už víme, čím jsme k naší dnešní podobě prošli. Netušíme však, kam má naše cosi namířeno. Nemáme ani ponětí, co bude za další miliardu let. V našem vlastním vývoji jsme se také sami zdokonalovali, a tím si i usnadňovali život. Naše cosi nás postupně učilo myslet, využívat poznazků vědy s technikou a hlavně tvořit. A pro své pohodlí jsme také stvořili roboty. Jako se stále zdokonalujeme, zdokonalujeme i naše roboty. Děláme to přímo mílovými kroky oproti našemu vlastnímu vývoji. Už jsme je trošku naučili vidět, slyšet, mají čich, chutě i hmat. A pomalu začínají myslet. Co když je naučíme samostatně uvažovat, hodnotit a vyhodnocovat? Tím pádem se také mohou stát samozdokonalujícími se tvory. A co když se pak naučí i sami se rozmnožovat? Nebudou to pak už také bytosti? Nebudeme pak my jejich cosi? Ptal ses mě na čem záleží. A já ti ještě jednou zopakuji, že na ničem. Nic není tak důležité, aby nám na tom muselo záležet. Pokud na něčem záleželo včera, dnes se to může zdát malicherné, a zítra dokonce hloupé. Ve třírozměrném prostoru, který ovládá čas, na ničem nezáleží. Nic není tak důležité, aby to bylo důležitější, než coko-li jiného. Pokud přežíváš, snažíš se ve svém okolí najít záchytný bod, na kterém ti bude záležet, ale nedohlédneš dál, než k tomuto bodu. Pokud žiješ, je možnost tvého vidění nekonečná a každý bod v tom nekonečnu má pro tebe úplně stejný význam. Všechny jsou pro tebe tak samozřejmé, jak samozřejmý jsi sám sobě.
Jak to, že na ničem?
No prostě na ničem.
Já ti nerozumím.
A co je na tom nesrozumitelného?
Že na ničem nezáleží! Že zde jsme proto, že nám na ničem nezáleží!
Copak jsme zde proto, aby nám na něčem záleželo?
No to je snad samozřejmé! Musíme tady být proto, abychom něco vykonali, a tím pádem nám na něčem musí záležet.
A ty víš, co to je?
Nevím, proto se tě ptám.
Tak ty zde jsi proto, aby jsi něco vykonal. Takže ti musí na něčem záležet, ale nevíš, co to je. Tomu zase nerozumím já. To potřebuješ návod, abys pochopil, proč tu jsi? To potřebuješ seznam bodů, podle kterých by jsi žil? Seznam bodů v návodu ti určí cíl, na kterém ti bude záležet? To chceš být naprogramován jako robot, jenž podle takového plánu přesně postupuje? Ty chceš být robot?
Nechci. Ale to s tím přece nesouvisí. Robot je stroj a stroje sestrojují lidé.
A tebe sestrojil kdo?
Přece mamka a taťka.
A to jsou přece také lidé. Takže, nejsi ty náhodou robot?
Co je to za blbost?! Ty jsi se snad úplně zbláznil?! Člověk je živý tvor. Myslící jedinec, který hodnotí a zvažuje své další kroky. Člověk je bytost a né hromada železa a umělin. Člověk má city, pocity a smysly. Člověk má potřeby a touhy. Člověk vzniká spojením dvou lidí. Podotýkám lidí a né strojů.
A teď ti povím něco já. Na počátku vzniklo cosi, co vedlo k vývoji člověka dnešní podoby. Vše trvalo nepředstavitelnou dobu miliard a miliard let. Ono cosi se stále měnilo a hlavně přizpůsobovalo. A dělá to stále. Je v nás cosi, co se stále dokola přizpůsobuje. Jsme v jednom těle na světě velmi krátce, abychom to postřehli, ale naše cosi pracuje a žije v úplně jiném časovém pásmu. Dnes už víme, čím jsme k naší dnešní podobě prošli. Netušíme však, kam má naše cosi namířeno. Nemáme ani ponětí, co bude za další miliardu let. V našem vlastním vývoji jsme se také sami zdokonalovali, a tím si i usnadňovali život. Naše cosi nás postupně učilo myslet, využívat poznazků vědy s technikou a hlavně tvořit. A pro své pohodlí jsme také stvořili roboty. Jako se stále zdokonalujeme, zdokonalujeme i naše roboty. Děláme to přímo mílovými kroky oproti našemu vlastnímu vývoji. Už jsme je trošku naučili vidět, slyšet, mají čich, chutě i hmat. A pomalu začínají myslet. Co když je naučíme samostatně uvažovat, hodnotit a vyhodnocovat? Tím pádem se také mohou stát samozdokonalujícími se tvory. A co když se pak naučí i sami se rozmnožovat? Nebudou to pak už také bytosti? Nebudeme pak my jejich cosi? Ptal ses mě na čem záleží. A já ti ještě jednou zopakuji, že na ničem. Nic není tak důležité, aby nám na tom muselo záležet. Pokud na něčem záleželo včera, dnes se to může zdát malicherné, a zítra dokonce hloupé. Ve třírozměrném prostoru, který ovládá čas, na ničem nezáleží. Nic není tak důležité, aby to bylo důležitější, než coko-li jiného. Pokud přežíváš, snažíš se ve svém okolí najít záchytný bod, na kterém ti bude záležet, ale nedohlédneš dál, než k tomuto bodu. Pokud žiješ, je možnost tvého vidění nekonečná a každý bod v tom nekonečnu má pro tebe úplně stejný význam. Všechny jsou pro tebe tak samozřejmé, jak samozřejmý jsi sám sobě.
