Charita

Prošel jsem městem, přišel o stokorunu a mám pocit, že jsem nikomu nepomohl, ba naopak, že jsem některé naštval tím, že nemám, nedám a už ani nechci dát..

Míří ke mě student a studentka a ten vytáhlý náctiletý ve značkovém oblečení na mě volá: "Dobrý den pane, nepřispěl by jste na charitu?" Co bych nepřispěl, pomyslím si, a z kapsy vytahuji dvě dvacetikoruny a jednu deseti, které vhazuji do zapečetěné pokladničky náctileté dívenky, kterou mi mává před nosem.

Dvě ulice dále, podobná dvojice a jen mne zahlédnou, už se ke mě doslova řítí. Byla to jiná sbírka pro jiné potřebné, takže vytahuji padesátikorunu a alespoň mě zahřívá pocit, že jsem dnes vykonal dva dobré skutky.

Potřebuji ještě nakoupit, tak jedu do supermarketu. Jen projdu vchodem, mám po svém boku třetí dvojici mladých lidí s podobnou otázkou, jako ty dvě dvojice předešlé. Slušně, a snad i s jistou dávkou smutku, jim vysvětluji, že jsem již před několika málo okamžiky přispěl kolegům a nemám již žádné drobné a chystám se jít dál za svým nákupem. "Ti nepatřili k nám," zaznělo s notnou dávkou pohrdání i drzosti z úst jednoho z mladíků a pak už jen pronesl poslední dvě slova :"Další skrblík!"

V tu chvíli se mnou cloumala chuť se otočit a chytnout toho smrada pod krkem. Samozřejmě, že jsem to neudělal a jen jsem sám sebe snažil přesvědčit, že jsem taky byl mladý a taky jsem byl místy určitě pěkně drzý a nikdy jsem nevybírál peníze pro charitu.

Nakoupil jsem, zaplatil a kolem pokladen mířím k východu. Ani jsem si nevšimnul, že míjím stánek s kosmetikou. Jenže mně si jedna z mladých "náhončích", jenž kolem stánku "poletovala", všimla. "Mladý pane," oslovila mě se škrobeným úsměvem ve tváři a pokračovala, "mám tady pro vás skvělou nabídku kosmetického balíčku a při jeho koupi přispějete na jistou charitativní akci." Než jsem se vzpamatoval, bylo mi před nosem šplíchnuto parfémem, abych si byl jistý, jaká kvalita zachraňuje a přispívá na léčbu nemocným. Nechtěl jsem kupovat žádný kosmetický balíček a dokonce jsem už neměl takřka žádné peníze. A doslova jsem už neměl chuť se nechat o něčem dalším a potřebném přesvědčovat a velice rázně jsem řekl prosté NE a nechal tu kosmetickou "mažoretku" svémo osudu.

Po cestě domů uvažuji, kam vlastně ty peníze na charitu jdou a kolik, z těch darovaných financí, dojde těm potřebným i kolik jiných, nepotřebných, se z tohoto přiživuje. Taky mě napadá, jaká celková suma to jen musí být, která se u nás ročně vybere. A pak si taky říkám, že příště na všechny ty pouliční "výběrčí" kašlu.

Dojedu domů, vybírám schránku a tam dopis od jedné paní ředitelky dalšího charitativního projektu, ve kterém mne žádá, společně s fotkami podvyživených dětí, abych přispěl, a rovnou mi posílá složenku, do které si mohu vypsat částku dle lvlastního uvážení.

Otevřu dveře od bytu, i s nákupem překračuji práh, mihne se kolem mne manželka, upře na mne pojhled masového vraha a pronese: "Fuj, kde jsi vlastně byl? Čím to smrdíš?" .... "Charitou," řekl jsem a mluvil jsem pravdu.