Lžou nám média?

Společně s Ruskem vyjela i jeho "pátá kolona" na jeho podporu, překvapivě silně i u nás. Její členové se často rekrutovali z anti-vax komunity. Čím to je? Pojďme se společně zamyslet nad psychologií proruských trollů.

Předně, nemyslím si, že proruští trollové by byli někým placeni. Pokud ano, pak spíše okrajově. Důvodem tohoto názoru je nízká motivace: naše republika má pramalý vliv na vztah NATO – Rusko, komentáře pod články a na sociálních sítích mají malý vliv na dění v naší zemi, takže se prostě nějaká masová podpora nevyplatí. Proto věřím, že svou činnost dělají ze svého přesvědčení a zcela dobrovolně, tedy ze stejných důvodů, proč i já píši tento text.

Všichni ale víme, že zde existuje skupina lidí, kteří svým způsobem bojují proti všeobecně přijatému přesvědčení. Téma se vždycky najde: aktuální téma je válka na Ukrajině, předchozí téma byl Covid-19 a vakcinace, nouzové opatření, předtím to bylo třeba 5G. Samozřejmě nemůžeme generalizovat, nicméně stačí se rozhlédnout, kdo kdy říkal co, a určité vzory se mohou začít ukazovat.

Je to docela zajímavý fenomén, já bych to nazval jakýmsi bojem proti společnosti. Je docela možné, že právě z této názorové skupiny vznikají různá radikální hnutí. Samozřejmě tito lidé by sami sebe jako radikály nebo extremisty neoznačili, nicméně fakta jsou jasná: jejich názory jsou tak moc odlišné od společenského konsensu, že můžeme naprosto objektivně mluvit o radikálních či extrémních názorech.

Dnes běžně používaným termínem je "fake news" či "dezinformační komunita", nicméně pokud bych tento termín použil, pak vlastně o sobě říkám, že já mluvím pravdu (informace) a oni lžou (dezinformace), tím ale sám sebe ponížím na jejich úroveň, neboť jejich hlavní zbraň je prosté tvrzení, že ostatní lžou, bez uvedení argumentů (o tom později). Já se na jejich úroveň snižovat nechci, proto zůstanu u označení "radikálové".

Touha po odlišnosti

Může být touha po radikálním názoru zapříčiněna touhou po vlastní identitě a jedinečnosti? To je otázka spíše na psychology, prosím o komentář. Pokud budu mít odlišný názor, než většina svého okolí, mohu si díky tomu připadat více osvícený, jedinečný, výjimečný? To může souviset i s větší touhou své názory křičet do světa. Ano, všichni chceme být nějak důležití. Včetně mě, ostatně proto píši tento text. Toto je moje teorie a námět k diskusi.

Samozřejmě lze také hovořit o sociálních bublinách, které izolují různé komunity od sebe, a tím sjednocuje a utvrzuje jejich názory. To však nevysvětluje inklinaci k radikalizaci bez ohledu na téma.

Hlavní zbraň

Jak jsem naznačil, věřím, že motivem pro inklinaci k extrémním názorům může být touha vymanit se z běžné společnosti kolem sebe. S tím souvisí i odmítání všeobecně přijatých názorů. Pokud nějaký názor není všeobecně přijatý, pak pro radikály není tak zajímavý a není tak důležité s ním bojovat, protože tímto by se jedinec pouze přidal k již tak velké skupině.

Aby radikál mohl prosazovat své názory, potřebuje je něčím silným podložit, neboť na druhé straně barikády je příliš mnoho argumentů. Vzhledem k tomu, že nejvíce lidí čerpá informace hlavně z masových médií, tak radikálové toto řeší jednoduchým tvrzením: masová média lžou. Tímto se tedy dostáváme konečně k hlavnímu tématu.

Takové tvrzení je velmi silná zbraň samozřejmě proto, že tímto lze velmi snadno vyvrátit úplně cokoliv. Navíc je to tvrzení velmi laciné, protože pro jeho obhajobu stačí používat běžné argumenty, které platí pro většinu konspiračních teorií. Proto jsem se rozhodl právě tuto zbraň rozebrat a trochu se na ni podívat.

Konspirace

Tvrzení "média lžou" má nejen stejné argumenty pro svou obhajobu, ale i stejné neduhy, jako většina konspiračních teorií. Zastánci takových teorií často trpí zkresleným viděním světa, kde rozdělují společnost na jakési "my" a "oni". Představují si, že svět je ovládán větší či menší skupinou mocných, kteří zároveň i vlastní média, která používají k prosazení svých zájmů. Je tady ale samozřejmě celá řada problémů, které zůstávají neadresovány.

Základním problémem konspiračních teorií a obecně konspirací je možnost úniku samotné informace o spiknutí. Čím více lidí je zapojených, tím větší je riziko, že se konspirace vyzradí. V moderní době otevřeného internetu by se takové vyzrazení rozšířilo lavinovitě dříve, než by jej cenzoři stihli stopnout. Nicméně, toto nevidíme. Místo toho vidíme, že radikálové se ohánějí tvrzením, že nám média lžou, bez jakýchkoli dalších podrobností o domnělé konspiraci.

Kdo je do konspirace zapojen? Kolik je takových zájmových skupin a kdo je řídí? Jaká je jeho přesná motivace? Jak je zamezeno, aby neunikla právě informace o manipulaci?

Konspirační teoretikové tyto otázky vůbec neřeší, ani se o to nesnaží. Na obhajobu jim stačí prostý fakt, že média někdo vlastní, a tito vlivní lidé mají své zájmy.

Motivace

Myšlenkami radikálů tedy: mocní lidí řídí média, média jim slouží pro jejich zájmy, média tedy lžou. Jenže v konkrétních případech tato analýza přinejmenším pokulhává. Konkrétní motivaci lze například najít v případě řešení Covid-19: ano, na tom šílenství kolem Covid-19 mají farmaceutické firmy zájem, samozřejmě. Ano, někdo na tom vydělá. Jenže, co má stát z toho, když donutí lidi nosit na puse kus hadru? V momentě, kdy se prodávají respirátory, tak ano, ale cena respirátorů zároveň velmi rychle klesla, takže? Nebo aktuálně: média prý lžou v tom, že Putin je agresor. Nebo že Ukrajince je třeba chránit. Opravdu? Proč by zrovna v tomto média lhala? Kde je motivace?

Radikálové tvrdí, že média lžou, ale nevysvětlují v konkrétních případech, odkud by pramenila jejich motivace.

Konzistence

Je zde také zcela zjevný problém extrémního zjednodušování. Neexistuje žádné "my" versus "oni". U nás bych řekl, že by toto zjednodušení mohlo být přežitek ještě někdy z doby socialismu, jenže toto zjednodušení je vidět i v názorech více ze západu, kde kultura takto zatížena nebyla. Mocných lidí je samozřejmě více, a různé lidé mají různé zájmy. V momentě, kdy se radikálové nejvíce ozývají, tak obvykle nastává konsenzus ve veřejných zdrojích. Například aktuálně celý svět odsuzuje Rusko a podporuje Ukrajinu. Pokud radikál tvrdí, že zde média lžou, pak tím zároveň tvrdí, že všichni lžou společně ve stejné věci, jako by všichni mocní měli společný zájem, což je na první pohled velmi nepravděpodobné, samozřejmě zde stále chybí vysvětlení, jaký konkrétně ten zájem je.

Ještě zajímavější je, že ve skutečnosti v médiích mají prostor i lidé, kteří mají názor opačný. Jsou slyšet adekvátně méně, protože je jich objektivně méně, ale jsou slyšet. V momentě, kdy někdo takový se dostane do masových médií, tak se takové příspěvky radikálové nebojí nasdílet, ačkoli tím vlastně popírají sami sebe: sdílejí masová média, která podle jejich vlastních slov lžou.

Pravděpodobnost

Samozřejmě, že nemohu prokázat, že masová média nelžou. Ale stejně tak já osobně nemohu prokázat, že nežiju v Matrixu, že nejsem hlavní postavou v Truman Show, nebo že třeba že Země je kulatá. Nemůžeme si nic nalhávat, něčemu musíme věřit slepě, a já si vybírám věřit tomu, co mi připadá pravděpodobnější poté, co jsem si sehnal co nejvíce informací o dané záležitosti.

Radikálové by si měli uvědomit, že to není tak, že by oni viděli něco, co ostatní nevidí, a tím pádem by byli lepší, než ostatní. To prostě není pravda. Ostatní vidí ty další možnosti také, jen jim dané alternativní vysvětlení nepřipadá pravděpodobné, a proto mu prostě nevěří. A to je celé.

Ruská média

Proruští radikálové navíc opomíjejí, že tyto problémy se vůbec netýkají ruských médií:

• Konspirace – není třeba řešit možný únik, protože informace o cenzuře ruských médií jsou naprosto veřejné, Roskomnadzor nijak netají svou existenci a jeho akce jsou všeobecně známé, stejně jako zákazy slova "válka", zatýkání demonstrantů, znárodňování medií, a tak dále.
• Motivace – vzhledem k tomu, že šéfem všeho je ve finále Putin, tak je motivace jasná, a to je upevňování podpory a důvěry ruské veřejnosti v jeho rozhodnutí.
• Konzistence – tady opět není pochyb, že média v Rusku defacto řídí jediný člověk, pomocí mašinérie, kterou drží v rukou, proto se ruská média vyjadřují konzistentně.

Ve světle těchto argumentů je tedy naopak pravděpodobnost lží a propagandy ze strany ruských médií hodně vysoká.

Trolling

Hlavní síla trolla tkví v tom, že trolling je energeticky nenáročný. Troll totiž své informace nemusí ověřovat, místo toho, pokud se mu to hodí, bude je publikovat tak, jak jsou. Prostě bude něco tvrdit, a na obhajobu použije naučené fráze, jejich nejběžnější argumenty, které jsou rovněž ve sdílených příspěvcích. Pokud s trollem budete diskutovat a pomocí svých argumentů jeho názor vyvrátíte, troll nebude dohledávat jiné argumenty na svou podporu. Místo toho udělá to, co je energeticky mnohem méně náročné: prostě vytáhne jiné tvrzení, jiné argumenty. Diskusi s trollem nemůžete vyhrát, on prostě jen změní téma, ale v zásadě si povede pořád svou.

Radikálové tento způsob diskuse velmi rychle adoptovali, možná proto, že je efektivnější na cestě k jejich cíli, což je prosazování jejich pravdy.

S tím souvisí velmi časté odvádění pozornosti. Například v diskusi na téma Rusko vs. Ukrajina se často odkazují na zcela nesouvisející konflikty, například invazi do Iráku. Přitom zcela opomíjejí, že válka v Iráku nemá nic společného s tím, zda Putin měl nebo neměl právo vstoupit na Ukrajinu a terorizovat celé její obyvatelstvo.

Velmi snadné je třeba poslat nějaký odkaz, doporučení četby, odbývání potřeby argumentovat ("najdi si to sám") nebo povyšování se ("je vidět, že o tom nic nevíš"). Tyto pomůcky velmi často zakrývají nedostatek argumentů, přičemž umožňují radikálovi udržet si o sobě dobré mínění.

Takovéto odvádění pozornosti je opět jen šum, jehož odrážení pouze vyčerpává vaši energii.

Diverzifikace informací

Pokud se podívám z nadhledu na vývoj množství zdrojů informací, vnímám přibližně tento vývoj:

1. Dlouho byly zdrojem informací hlavně masová média: televize, rádio, tisk. Jednotlivých médií je relativně malý počet, tedy je lze také relativně snadno kontrolovat.
2. S příchodem internetu může být zdrojem prakticky kdokoli, nicméně začátky jsou pomalé. Vzhledem k nízkým nákladům vznikají nezávislé zpravodajské servery s minimálními nebo žádnými příjmy a různé blogy.
3. Tzv. web 2.0 zapojuje ještě více lidí do tvorby obsahu do projektů, jako je například Wikipedia.
4. Sociální sítě motivovaly publikovat veřejně téměř každého.

Zjednodušeně řečeno, zatímco na začátku bylo opravdu malé množství veřejně dostupných zdrojů informací, dnes jich jsou miliony. Samozřejmě i dnes většina lidí dává přednost masovým médiím, ale samotný tento vývoj vlastně umožnil radikálům, aby byli mnohem lépe a levněji slyšet, než to bylo možné dříve. Nicméně jejich vlastní tvrzení komentuje společnost tak, jako by tento vývoj vůbec neproběhl.

Svoboda slova

Jak je vidět, nejsilnější zbraň názorových radikálů je zároveň i plná slabin. Přesto je nedůvěryhodnost médií prostě považovaná za axiom a radikál se zabývá spíše jinými otázkami. Je třeba si uvědomit, že toto není jen jejich diskusní zbraň, ale zároveň i něco, čemu hluboce věří. Pokud se budeme zastávat většinového názoru, pak jsme v jejich očích zmanipulovaní společností a nebudou naše slova brát vážně.

Tyto postoje mohou skutečně vést k radikalizaci nejen slov, ale i činů. Reálně jde o společensky škodlivou záležitost. Změnit přesvědčení těchto lidí je však prakticky nemožné. Snadná cesta ven asi neexistuje. Řekněme si to na rovinu: společnost se problém snaží řešit cenzurou. Konkrétně mám na mysli třeba to, jak například EU tlačí na sociální sítě, aby bojovaly s "fake news", nebo že se naše vláda odhodlala zablokovat některé "dezinformační" weby. Já jsem proti, ze dvou důvodů:

Za prvé: tímto přesně naopak hraje společnost do karet právě tvrzením radikálů, že "oni" nám lžou. Jakmile budou zakazovány odlišné názory, tak budou mít pravdu v tom, že bude existovat jedna autorita, která bude říkat, co je ta "správná" pravda. A navíc ji bude vynucovat.

Za druhé: svoboda slova je klíčový pilíř svobodné společnosti a měla by zůstat nedotknutelná. Stát by neměl nikdy řídit, co mají lidé říkat, nebo co si mají myslet. Tímto se svobodný svět bohužel pomalu blíží právě té ruské diktatuře. První kroky v tomto směru již byly učiněny, teď to ještě nějakou dobu škálovat a máme tady 1984.

Nemám žádné dobré řešení, ale toto je krok velmi špatným směrem.