Abychom mohli žít v míru, musí být mír ziskový a dobývání ztrátové. Válka na Ukrajině je důsledek špatně vyřešených válek v minulosti. Co se stalo v minulých válkách?
Abychom mohli žít v míru, musí být mír ziskový a dobývání ztrátové. Jakmile by agresor dobyl a získal nějaké území a časem by mu toto území vytvořilo větší zisk než to, co musel obětovat ve válce pro jeho získání, pak by mu i každému jinému dávalo smysl rozpoutat další dobývání. Ve světě by tedy neustále probíhaly nějaké války s přesvědčením, že se jim také povede vydělat násilným okradením jiných lidí.
Agresoři a dobyvatelé, pohánění chamtivostí po zisku nového území, které by mohli násilně zdaňovat, bylo mnoho. Ve drtivé většině případů se však válčilo tak dlouho, dokud neprohráli, nebo kdy mírová dohoda dávala takové podmínky, které znamenaly prohru pro agresora. Díky tomu nevznikaly další války.
Bohužel ani to není stoprocentní, stejně jako všechno na světě, a tak například válka v Bosně a Hercegovině (1992-1995) byla válkou, kde zvítězil agresor.
Válka v Iráku (2003-2011): Invaze do Iráku v roce 2003 pod vedením Spojených států a spojeneckých sil byla zahájena s cílem svrhnout režim Saddáma Husajna. Invaze vedla k rychlému svržení Saddáma Husajna a jeho režimu, ačkoli válka se později proměnila v dlouhotrvající a složitý konflikt. Bez ohledu na pozdější vývoj, začátek války byl vítězstvím agresora (Spojené státy to začaly).
Protože ve válce zvítězil agresor, i další mocnosti zatoužily po zisku.
Válka v Jižní Osetii (2008): V roce 2008 zaútočila Gruzie na separatistickou oblast Jižní Osetie s cílem obnovit kontrolu nad svým územím. Rusko však reagovalo vojenskou silou a provedlo protiútok na Gruzii. Rusko dosáhlo svého cíle, upevnilo kontrolu nad Jižní Osetií a Abcházií a přinutilo Gruzii ustoupit. I když to bylo mezinárodně kontroverzní, Rusko bylo považováno za vítěze této války. Zisk motivuje k dalšímu zisku, a tak Rusko v roce 2014 obsadilo podobným způsobem další oblast, a to Krymský poloostrov, a dále podporovalo separatisty v Donbasu.
Dokud bude násilné získávání území ziskové, budou války. Čím déle trvají, tím více zemí začne válčit v touze získat také cizí majetek (jako třeba Čína). Jedinou efektivní obranou míru je tedy ubránit kohokoli na světě, kterému je násilně brán majetek. To znamená zúčastnit se každé války na straně obránce svého majetku a vlastnických práv, a to buď finanční podporou, nebo fyzickou.
Pokud tedy někdo chce ukončit nějakou válku, kde agresor je v zisku nebo mírová smlouva by mu dala zisk, pak to vede jen ke krátkodobému populistickému míru, který díky lidským vlastnostem nebude mít dlouhého trvání.
Pokud se někdo nechce zapojit do obrany vlastnického práva a jemu jedno, jestli agresor vyhraje nebo ne, jedná chamtivě ve svůj prospěch a riskuje, že dlouhodobě ho doženou důsledky jeho rozhodnutí. Nedohnali by ho, kdyby toto chamtivé a sobecké chování mu zajistilo, že se stane nejsilnějším, který se ubrání každému. Toto chování je tedy výhodné jen pro ty nejsilnější státy a organizace. Pro malé státy a malé organizace je výhodné vždy se zapojit. Mají také vždy velkou šanci, že agresora porazí, protože agresor je vždy sám a statisticky prohrává. Pokud ale populismus a chamtivost lidí maximalizovat jen osobní krátkodobý zisk a díky tomu se válčení se stane ziskové, pak agresoři nebudou sami a obránci už nemusí vítězit.
Žádné smlouvy mezi státy nemohou efektivně zajistit mír, spíše naopak. Protože snižují konkurence schopnost a nejasnost, kdo by podpořil podle dohody agresora.
Jestli násilné dobývání bude ziskové nebo ne, rozhodnou několik budoucích let a určí životní úroveň na několik generací po celém světě.
Děkuji že se zajímáte o důsledky lidského jednání.
