Doba zjevně přeje extrémům. Dávat přednost cholerické hádce místo klidnému rozboru argumentů. Cílem už není najít pravdu nebo věc opravdu prozkoumat, ale body získává ten, kdo dokáže druhého víc urazit a ponížit.
Kosovo je Srbsko?!
Ještě i dnes, relativně hodně let od jednostranného vyhlášení nezávislost Kosova, vytahují jeho odpůrci emocionální výkřiky o genocidě srbského obyvatelstva nebo historizující nároku bez skutečného věcného základu. I k tomu patří i ono známé: „Kosovo je Srbsko.“ Odpovědí jsou pak samozřejmě podobné extroverze, jen s odlišným zabarvením.
Z pohledu Srbska je to založeno na pocitu křivdy ze ztráty území, kde se odehrála jejich Bílá hora. O Kosovo přišli roku 1389 a drželi ho přibližně od konce 12. století. Znova jej získali až v roce První světové válce a navíc ne sami, ale ve společném království SHS. Za II. Světové války Kosovo okupovala Itálie a po ní bylo začleněno jako oblast s vysokou mírou autonomie v rámci socialistické Jugoslávie.
Tehdejší snahy kosovských Albánců o status samostatné republiky Tito nepřipustil, protože se obával vzrůstu srbského i albánského nacionalismu.
Tak kde máte ten historický nárok? Je to pocit a pocit oprávněný, protože v Kosovu měla sídlo i autokefální srbská církev, je tam řada sakrálních památek, je tam prolita krev výkvětu srbské aristokracie. Je to srovnatelné, jak je zmíněno výše, s tím, jakoby Bílá hora vyhlásila samostatnost a vlády by se tam ujali Habsburkové. Navíc by tam převezli české korunovační klenoty i s ostatky svatého Václava.
Srbové mají na takový pohled psychologický nárok, ale jen oni. My ostatní, bychom se na problém měli dívat rozumně, bez národních emocí, které světu ještě nikdy nic nepřinesly. Pokud se začaly vydávat za nárok.
Státy, které se postavily za Srbsko, to vědí. Jejich nesouhlas je opřený o celý arzenál právních a logických argumentů, které mají váhu. V protikladu s rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora se o nich dá opravdu racionálně diskutovat. Můžeme je rozdělit do několika oblastí. Ke každému vybírám státy, které je zmiňují v kritice vyhlášení samostatnosti Kosova. Uvádím jen 9 států, které mi připadají důležité: Srbsko, Rusko, Čína, Bosna a Hercegovina, Kypr, Rumunsko, Řecko, Španělsko a Slovensko.
1.Historické souvislosti. Z předchozího textu je zcela zřejmé, že jediným státem, který tento argument používá je Srbsko. Žádný další stát, který hájí Srbsko, historii nezmiňuje.
2.Porušení mezinárodního práva, konkrétně územní celistvosti. Sem počítáme Srbsko, Rusko, Čínu, Bosnu a Hercegovinu, Kypr, Rumunsko, Řecko, Slovensko a Španělsko. Jak je vidět je to stanovisko na kterém se shodly všechny státy a jak uvidíme z dalšího, je také jediné.
3.Nebezpečný precedent. Shoda z předešlého, jen s výjimkou Řecka.
4.Nekompetentnost prozatímních institucí Kosova k vyhlášení nezávislosti. 5 států: Srbsko, Rusko, Kypr, Rumunsko, Španělsko.
5.Porušení rezoluce Rady bezpečnost OSN č. 1244. 3 státy: Srbsko, Čína, Kypr.
6.Kosovo nesplňuje faktická kritéria státnosti. 2 státy: Srbsko a Kypr.
7.Nemožnost aplikace práva na sebeurčení na případ Kosova. 3 státy: Rusko, Čína a Rumunsko.
8.Ohrožení legitimnosti OSN. 1 stát: Kypr.
9.Ztráta přátelských vztahů se Srbskem. 2 státy: Kypr a Rumunsko
10.Důraz na roli mezinárodních organizací a dodržování pravidel mezinárodních vztahů. 1 stát: Slovensko.
11.Kosovo jako centrum organizovaného zločinu. 1 stát: Řecko.
12.Nebezpečí pro menšiny žijící v Kosovu. 1 stát: Řecko.
O každém z uvedených důvodů se dá vést polemika i apolegie bez osobních urážek. Lze rozebírat motivace jednotlivých států, proč preferují konkrétní body a jiný naopak přecházejí. Pak to lze porovnat s argumenty těch, kteří nezávislost uznali nebo s rozhodnutí MSD. To je však už nad rámec příspěvku.
