Uvidíme se ještě?

Loučení je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Nejpotřebnější. Nestihl jsem se rozloučit a teď toho budu do konce života litovat.

Jak často se loučíme? Každou chvíli. S lidmi, které potkáváme, milujeme, spolupracujeme s nimi, známe se. S lidmi, kteří vpluli do našeho života. A pobyli tam nějakou chvíli.

Jinak se loučíme s kantorem, který dokončil hodinu a jde do svého kabinetu, aby nabral sílu na další vyučování. Jinak se loučíme s dítětem, které odchází do školy. Jinak s partnerem, který musí uhánět do práce, protože má důležitou poradu.

Každé loučení má v sobě nádech naděje, že se opět potkáme. Lehké přání, abychom se shledali. To proto říkáme na shledanou, a další ustálené pozdravy užíváme. Někdy to řekneme i člověku, se kterým se potkat nepotřebujeme. Tak. Ze zvyku.

A nepřipouštíme si, že se s dotyčným už opravdu nikdy nepotkáme. Protože ho v kabinetu potkal infarkt z přepracování. Protože rozdováděný školák vběhl do cesty nepozornému řidiči, který se věnoval psaní textové zprávy, že už jede domů. Protože partner byl na špatném místě ve špatný čas. Prostě se už nepotkáme.

To proto je loučení tak důležité. Nikdo netuší, kdy dotyčného vidí naposledy. A ta prázdnota v srdci, která nastane ve chvíli, kdy se dozvím, že se už nepotkáme a že jsme se nerozloučili, je nezaplnitelná.

Tedy, na shledanou a budu věřit, že se ještě uvidíme.