Pamatujete si na větu, kterou pronesl pan Walden ve filmu Jiřího Menzela, Obsluhoval jsem anglického krále? Vzpomenu si na ni vždy, když si na uheráku pochutnávám. Máte ho také rádi?
Já uherák miluji, ale dopřávám si ho čím dál tím méně často, protože mé zažívání už nezvládá tolik radosti, jako dříve. Zejména ten báječný nositel chuti, tedy tuk, mu vadí.
Ze střední školy mám v sešitě zapsáno, jak se pravý uherák vyrábí, ale nikdy jsem to nezkoušel. Ono sehnat ušlechtilou plíseň není tak snadné. Ale také oslí maso, které se do uheráku prý přidávalo.
Dříve jsem si kupoval celou štangli, a pak ji nožem krájel na tlusté špalky. Sloupnul jsem bílou slupku, a požitkářsky se zakousl do materie. Pocítil jsem v ústech blaho, a každý kousek si postupně vychutnával. Od pevného kraje, až k hedvábnému středu.
Dneska je to jiné. Miluji tenké plátky, které umí snad jen nářezák. A vůbec nejraději jsem, když ten salám nakrájejí přímo přede mnou, a já vím, že je čerstvě připravený ke konzumaci. A stačí ho jen trocha, žádné kilogramy, je plný chuti a vůní.
Pan Walden si dával půl kila uheráku a čtyři minerálky. Při té představě mne bere žlučník, ale vlastně proč ne. Pro slast se musí umět trpět. Mě stačí deset deka a mám radosti na rozdávání. Jistě, mohl bych si dát nějakou levnější tuzemskou náhražku, ale proč bych to dělal.
Jen doufám, že opět někdo nepřijde s přepychovou daní, jako za první republiky. To bych se asi pak musel uskromnit, a dávat si jen tak dvě tři kolečka měsíčně.
