Také lžete dětem?

Potkal jsem muže, který nestydatě lhal svým dětem. Chvilku jsem ho pozoroval, a pak se rozhodl, že jeho lži vyvrátím, a vše uvedu na pravou míru. Lhát se přece nemá.

Miluji procházky Prahou. Zejména tou starou, plnou barokních, renesančních a dalších památek. Jednotlivostí i celků. Mé oko je léčeno pohledem na ladné křivky, obliny a architektonické skvosty. Snad nejvíce k vidění je pod Hradem, směrem k Vltavě.

Procházím se ulicí Nerudovou, pěkně z vršku, protože do kopce bych to už asi nedal. Prošel jsem ji už skoro celou, cestou potkávám množství turistů. Také krámků s rozličnými lesklostmi a lákadly. Z mnoha restaurací voní připečená cibulka a také pravý staropražský gulášek. Proplétám se mezi značkami, lidmi, auty. Kochám se pohledem na nejrůznější domovní znamení.

Nikdy mne to neomrzí. Zejména, pokud je mým průvodcem laskavé sluníčko, které vytváří další hry stínů na fasádách starých domů. Dodává neměnným věcem dynamiku.

V dolní části křivolaké ulice, těsně před náměstíčkem nad svatým Mikulášem, potkávám před Rumunským Velvyslanectvím skupinku tří poutníků. Dědeček a dvě děti. A děti usedavě pláčou, protože se jim nelíbí, jak chudáci mouřeníni od Brokoffa musí neustále podpírat mohutný kamenný balkón.

A děda je chlácholí, a vypráví jim, že ti obři, když je tma a ulice se vylidní, podepřou balkón dlouhými břevny a jdou si odpočinout do zadní části Morzinského paláce, kde Velvyslanectví sídlí. Tam se pořádně najedí, dopřejí si masáž unavených ramen, vyspinkají se a ráno, než se rozpustí mlha nad Vltavou, už jsou zase zpátky. Chytnou ten balkón a celý den se ani nehnou.

Chci hned dojít k tomu muži, co má bílé vlasy a chci ho přerušit, že to, co povídá těm dětem je hloupost. Pak se ale zarazím. Děti totiž přestanou plakat. Svýma mokrýma očkama pohlédnou na oba mouřeníny a možná se jim dokonce zdá, že na ně sochy spiklenecky mrknou. Jsou klidné, že podpírači balkónů to nemají tak těžké, jak si zprvu myslely.

A děda spatří mne, jak se k nim sunu. Mrkne pro změnu na mne, abych mu nekazil vymyšlenou pohádku. Je přece důležitější klid v dětské duši, než holá pravda.