Sadistický sociální virtuál

Také vysíváte na sociálních sítích? Jsou nelítostné. Otáčejí rozžhaveným nožem v otevřené ráně a ještě do ní sypou technickou sůl.

Pokaždé, kdy se přihlásím na sociální síť a očekávám pozitivní energii, která začne proudit skrz monitor do mých očí, stane se nějaká šílenost. Nejhorší je to první okno, co na mne poťouchle vyskočí, jako by už na moji maličkost čekalo. Vaše vzpomínky. Před rokem, před pěti. Hned mi ten modrobílý svět osvěží paměť a já si vzpomenu, kolik lidí má na síti svůj profil, ale už do něho nemohou přispívat.

Kamarádi, co ukončili svůj život. Díky nemoci, pomocí sebevraždy, nehodou. Pořád je mám mezi přáteli. Ani nevím proč. Snad očekávám, že se opět připojí. Že byli jen na středně dlouhé dovolené a zase napíšou. Pověsí fotky z té dálky a já je budu moci olajkovat. Jak jsem bláhový. Neozvou se. Jsou pryč, ale vzpomínky na ně neustále vyskakují. A nejen na síti.

I maminka má svůj profil. Také už nenapíše. Ale hodně lidí píše jí. A o ní. Stále na ni vzpomínáme. Pravda, někteří stále mamince gratulují ke svátku a narozeninám. Nedávno jsem její profil navštívil a má tam docela rušno. A to odešla před téměř dvěma lety. Myslím na ní každý den a pořád mi chybí.

Jiným soudkem je absurdní reklama, která se objevuje na netu. Nyní třeba (věřím, že pořádně drahá) reklama na Českou poštu, která velkoryse nabízí balík do ruky, jako nejlepší řešení a hned vedle toho i číselný kód, na základě kterého vám balík do ruky vydají na poště i bez občanky. Absurdní je i situace, že naše pošta vyhlásila oficiálně (a jistě není jediná), že balíky do ruky nezvládá doručovat a tak ať na to zapomeneme. O to veseleji na mne zapůsobila otázka paní za přepážkou, které jsem odevzdal balíček: Chcete to poslat jako balík do ruky?