Miluji tatarský biftek. Syrové masíčko, správné ingredience, a zlatavé topinky potřené česnekem. To je prostě radost. Ale pouze doma.
Jako dítě jsem záviděl rodičům, když si dopřávali tatarák. Vždy mi říkali, že je to děsně nebezpečné, a že děti tohle vůbec nemohou pozřít. Patrně by okamžitě vyrostly. O to větší chuť jsem na tatarský biftek míval. Nyní jsem již dospělý, a mohu si ho dopřát.
Zajdu ke svému řezníkovi. Zakoupím krásnou českou svíčkovou, a už v obchodě se těším, jak masíčko naškrábu ostrým nožem. Je to pracné, ale výsledek za to stojí. Pak už jen nakrájet nadrobno cibuli (mám rád červenou), nasekat kapary, připravit Worcestrovou omáčku, oddělit žloutek, a otevřít láhev koňaku. Trochu pepře a soli, a je to dokonalé.
Maminka měla ráda tatarák s hromadou kečupu. Prakticky zdvojnásobila množství. Někdo dává nakrájené okurky, hořčici, papriku, kmín, pepř, a kdovíco ještě.
Na různých slevových portálech se neustále objevují lákavé nabídky na obrovské tataráky, ale v restauracích musíme rezignovat na škrábání masa nožem. Prostě masíčko pomelou na strojku. Také obvykle musíme oželet pravou svíčkovou. Většinou se používá zadní hovězí, ale zažil jsem i větší podvody. Stává se. Dokonce jsem objevil tatarák zavakuovaný v plastu, v obchodě. Přiznám se, že ten bych nekoupil ani v největší nouzi.
Tatarák se již dávno nepřipravuje pouze z hovězího masa. Někdo si pochutnává na lososovém, tuňákovém či zeleninovém tataráku. Ovšem ani jedna varianta mne neuchvátila natolik, že bych konzumaci opakoval. Svíčková je prostě svíčková.
Nedá se nic dělat, musím si ho zase někdy připravit. Nejlépe chutná ve skvělé společnosti dobrých přátel. A jak připravený tatarák máte rádi vy?
