Na Pražském hradě už nestraší

Naproti Lobkovickému paláci, přes ulici Jiřskou, nachází se budovy Nejvyššího purkrabství. Projdeme kovanou branou a stojíme před prázdnotou. Už tu nestraší to, na co jsme byli zvyklí. My, co jsme chodili do baráku.

Tam, kde se nacházelo atrium, prosklená prostora, kde bývala kulatá lavice a sgrafita a mozaiky s Hrubínovými veršovánky, je nyní volný prostor. Spousta štěrku. Jen keramická fontána ve tvaru cibule zde zůstala. Atrium ze šedesátých let, postavené po vzoru římských domů, muselo zmizet. Ten prostor, kde jsme se potkávali na počátku „směny“, abychom si rozebrali jednotlivé místnosti, které pak budeme hlídat.

Největší rvačka vždy byla o Hudbu, kde je hebký koberec a také gobelín vytkávaný zlatem. Ale hlavně velké skříně plné gramodesek, pohodlná křesla a kvalitní stereo. Také Velký společenský sál byl oblíbený. Zejména ve dnech, kdy se promítalo něco zajímavého. Nějaký velkofilm. I pro introverty, co se chtěli někde zašít, se našly vhodné místnosti. Třeba Družba s hromadou vyšívaných praporů, velkým kulatým stolem a původní výmalbou a dřevěným stropem.

Dům československých dětí. Tak se ten prostor jmenoval. Sem jsme chodili a starali se o návštěvníky z celé republiky. Někdy v téhle době, v listopadu, vrcholily přípravy na Purkrabské slavnosti. Obrovskou předvánoční akci, kdy se socialistické zařízení proměnilo, jako mávnutím kouzelného proutku, opět na dům purkrabího. Motaly se tu osoby v renesančních kostýmech, v mnoha místnostech se objevily kulisy a secvičovala se představení. Pak nastala první sobota, desátá dopolední a rozeběhl se ten úžasný kolotoč. Nejprve se sto dvacet návštěvníků rozdělilo do šesti skupin, vždy pod vedením pážete s velkým barevným praporcem a dvorní dámou.

Právě v proskleném atriu se konal slavnostní uvítací nástup, přišel dvůr s panem purkrabím a jeho sličnou chotí, šaškem, panem komořím, šermíři a dalším osazenstvem. Po předání pozdravů a darů, se skupiny rozešly po baráku, do jednotlivých místností. Čeká na ně spousta legrace, černé divadlo, alchymista, ale i pohádka. Nakonec se všichni sejdou ve velkém společenském sále. Tam se koná obrovská veselice a spousta soutěží. Vystupují známí umělci a všichni se královsky baví.

Dnes, kdy se procházím po okolí, a občas nahlédnu do slepých oken, spatřím zaprášené skládací židličky, rozbité dřevěné obložení a potrhané závěsy. Musím počkat hodnou chvíli, a pořádně se soustředit, abych zaslechl ty dávné zvuky dětské radosti a smíchu. Snad se jednou podaří obnovit Purkrabské slavnosti.

Ovšem tady už to asi nebude, není kde se scházet.