Motivační sankce aneb do této hospody raději nechodit

Sankce mají nutit. Někdy ovšem sankce nutí pouze k smíchu. Stane se, že jsou sankce bezzubé a neúčinné. Jindy katastrofální.

Sankční ustanovení obsahuje mnohá smlouva. Někdy jsou sankce rozumné a motivující. Jindy úsměvné a někdy dokonce vražedné. Vždy záleží na stranách kontraktu, jak na sebe pohlíží. Pokud se jedná o podvodnou smlouvu státu se soukromým subjektem bez jasných vlastníků, mohou být sankce sjednány tak, aby nestátní subjekt vyšel vždy jako vítěz a to i v případě neplnění. Pak se nejedná o sankce, ale o podvod. Baví mě případy, kdy se musí smlouva plnit (přestože je značně nevýhodná), protože sankce jsou ještě nevýhodnější. Proč to někdo takto sepsal a podepsal? Za kolik asi?

Některé sankce jdou proti zdravému rozumu. O ničení potravin se již mnohé napsalo. Ovšem nejlepší jsou sankce typu rozmazleného malého obtloustlého chlapce, který brečí, válí se před hračkářstvím v prachu ulice, buší pěstičkami kolem sebe a řve, že chce to autíčko za výlohou, jinak, že nebude jíst zmrzlinu. Podobně úsměvným případem je informace v jedné pizzerii. V jídelním lístku tu mají červeným písmem: Pizza konzumována dvěma osobami plus 40 % z ceny.

Vzpomněl jsem si na film Vrať se do hrobu, kde Víťa žádá jednu čabajku a deset příborů. To by v této pizzerii patrně dostal výprask na holou. Ostatně této provozovně by se měli vyhýbat i schizofrenici a lidé narození v Blížencích.