Nic pro vegetariány. Nic pro lidi se slabším žaludkem. Je to drsná práce, dřina v chladu a mokru. Za pár peněz, s ostrými nástroji a nerudným šéfem.
Je to už poměrně dávno, kdy jsem byl v masokombinátu. Pamatuji si na pravidelné návštěvy toho v Čakovicích, v Písnici, na Kladně a v dalších podobných zařízeních. Chodili jsme tam na praxe. V rámci náročného studia na střední průmyslové škole technologie masa.
Vždycky ráno bylo rozdílení na jednotlivé pozice. Už v té době jsem byl mohutný, jak napsali na vojenské správě: statný. A tak mne mistr vždy obsadil na nějaké náročnější místo. Jednou jsem pracoval na vepřové porážce. Stál jsem mezi šílencem s kudlou, který páral prasátkům břicha, a psychopatem s motorovou pilou, který je půlil. Ustrašeně jsem svým nožem obříznul bránici a vytáhnul snad tunovou zažívací soustavu prasete, odřízl podjazyčí a celou tu hroudu napíchnul na hák.
Měl jsem na to několik sekund a stále jsem popocházel, protože ten dopravník frčel o něco rychleji, než bych potřeboval. Ostatní pracovníci mne povzbuzovali. Ten zleva křičel, že jsem neschopný, druhý zase nechával řičet motorovku a divně se u toho chechtal.
Fakt jsem se jich bál.
Příště jsem byl přidělen na bourání vnitřností. Pro změnu na hovězí porážku. Rozděloval jsem jednotlivé součástky skotu a házel je do beden. Pracoviště bylo určeno pro jeden a půl pracovníka. Pokud jsme tam byli dva, vyloženě jsme se flákali. Pokud předák odešel na pivko, nestíhal jsem. Nejhorší bylo odřezávání žlučovodu z jater. Lehce nad úrovní hlavy, mnohdy jsem ho ve spěchu prořízl a pak ta žlutá, páchnoucí tekutina zkropila mé ruce, obličej a tekla až do holinek.
Nejraději jsem měl plstní sádlo, kolem ledvin. Tam bylo teploučko. Jen to trochu smrdělo.
Jednoho dne povídám mistrovi:
„Potřeboval bych někam, kde se moc neušpiním, mám odpoledne představení.“
„Budeš se ženit, že se chceš představovat?“ Zeptal se překvapeně mistr.
„Ale né, mám divadelní představení,“ přiznal jsem se.
„Tak pán je herec? Tak pojď.“
A vzal mne na začátek hovězí porážky. Tam, kde kravičky dostanou prdu, pak jim proříznou hrdélko. Byl jsem uveden na místo, kde byla zima, spousta vody a za minutu i hromada krve. Měl jsem uchopit krávu za mulec a oddělit hlavu od těla. Tu pak pověsit na hák a těšit se na další kus.
Za deset minut jsem byl od krve celý. Za půl hodiny jsem necítil ruce, ani nohy. Taková tam byla zima. Vypadal jsem jako přízrak z béčkového hororu.
Rozeřval se alarm na vepřové lince a ta se zastavila. My jeli pořád dál.
„Kurňa, co se tam děje?“ Hudrají pracovníci.
Kolega student, který byl přidělen na vepřovou porážku, kde měl vykrvovat prasátka, dělal svou práci tak nešikovně, že omráčení čuníci poté, co dostali energetickou vzpruhu v pařící vaně, lezli zmámení po podniku a podivně chrochtali s dírou v krku.
A já, protože jsem necítil vůbec nic, pracoval jsem jako drak. Až pojednou mi vypadla jedna hovězí hlava z ruky. Jen tak. Žuchla na zem. Dívám se na ruku a mám tam zásek od nože. Pěkně na kost, přeťaté šlachy. Asi to krvácí, ale přes tu všechnu krev to není vidět.
„Asi jsem se říznul,“ hlásím nejbližšímu pracovníkovi.
„Ty jsi jelito.“ Zní jeho lakonická odpověď.
Nyní zařvala naše siréna a linka se zastavila. Přiběhl mistr, a když se dozvěděl, co se stalo, počal hořekovat.
„Nemusíte mě litovat,“ konejším ho klidně, přestože se mi motá hlava z nedostatku prokrvení.
„Já nelituju tebe, ale sebe. Musím sepsat několik formulářů, ty nešiko.“
A pak mě odvezli do nemocnice, kde mne krásné sestřičky celého umyly, pak mi lékaři sešili ruku a dali ji do gypsu. Večer jsem mohl hrát divadlo.
