Urputnost, s jakou hájí číňané "svoji" olympiádu se dala očekávat. Ať už jde o číňany poslušné režimu nebo o číňany s vlastním přesvědčením, dala se dříve nebo později očekávat reakce, kterou v uplynulých dnech byly demonstrace podporující olympiádu, ale i demonstrace odsuzující francouze, brity a američany za "napadání" olympijské pochodně.
Je pochopitlné rozezlení některých číňanů nad napadáním symbolu "jejich" olympiády, na kterou jsou určitě velice hrdí. Horší by bylo, pokud jejich protesty jsou řízené čínskými úřady, ale pokud zůstane u demonstrací, nelze proti tomu nic namítat. Hesla z demonstrací, které se konaly nejen v Číně však hovoří za vše: "Postavte se proti nezávislosti Tibetu", "podpořte olympiádu".
Znepokující je však politická masáž tibetských soudruhů, u kterých je cílem dosáhnout "jednotného smýšlení oficiálních představitelů a mas". To vše má být prostředkem pro nastolení "jednoty myšlení" a čistého Tibetu, který bude očištěn od separatistických snah. Jedním z prostředků má být kromě mediální masáže obyvatel i "organizované" udavačství.
Nejhorší je ovšem postoj států sousedících s Čínou. Některé z nich jsou na čínském hospodářství téměř životně závislé a výsledkem je pak jejich bezmezná snaha zalíbit se Číně. Tak působí velice nepříjemně zpráva o tom, že nepálská policie má dokonce proti případným narušitelům svolení použít zbraně. To je na rozdíl od čínského "pouhého" zákazu výstupu na nejvyšší horu světa, přitvrzení nad mez snesitelnosti.
