Kudy ven z kocoviny?

Dokáže vůbec někdo postavit Ruský národ na nohy, z dosahu postmocenské kocoviny i z dosahu kocoviny skutečné? Zdá se to jako nadlidský úkol vrátit národu, který nepoznal za poslední století nic jiného než různé formy diktatury, zpět jeho hrdost a především nadějné vyhlídky do budoucna.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je Vladimír Putin nadějí pro Ruský národ, nadějí která se zdá nepochopena nebo pochopena nechce být. Putin je po velice dlouhé době prototypem ruského člověka, který může být pro většinu běžných rusů vzorem v pozitivním slova smyslu. Možná až na nějakou výjimku je to první ruský státník, který se neutápí v alkoholu, jeden z mála, který již při nástupu do funkce nebyl důchodcem.

Pokud si vzpomeneme na "slavné" nástupce Brežněva, kteří se střídali po pár měsících zakončených vždy pohřbem nebo na další, utápějící se v oparech vodky, není se co divit, že stejně dopadá i většina ruského národa. Již dlouhou dobu klesá na rozdíl od zbytku světa průměrný věk u mužů zkracovaný alkoholem a u žen zkracovaný doháněním práce, kterou nestihnou nebo nezvládnou jejich manželé.

V této situaci se objevuje poměrně mladý státník, byť s minulostí spojenou s tajnými službami. Po převzetí moci se jeho pozornost neubírá jen na posílení ruské moci v mezinárodním společenství, ale možná ještě více energie vydává na budování "kultu" vlastní osobnosti. Na první pohled se může zdát, že je to další rozmar dalšího ruského státníka. Pokud se však podíváme hlouběji, propaguje vlastnosti, které jsou většině rusů naprosto cizí - nepije alkohol, nekouří, sportuje, má společenské vystupování. Se zmíněnými vlastnostmi by jako řadový občan často vypadal jako podivín, ale v roli státníka působí naprosto jinak. Nechává se zvolit nejpopulárnějším politikem Ruska, je čím dál více obdivován ženami. Nechává se prezentovat jako hrdina zachraňující novináře před tygrem, což zase působí na muže.

Jak je v Rusku zvykem, kult osobnosti je na náš vkus až příliš okázalý, ale pravdou je, že na národ nacházející se v depresi zabírá jen silnější léčba. I když se nám postoje Putina a nyní i Medvěděva nemusí zamlouvat, a už vůbec se nezamlouvá jejich mezinárodní působení, jsou to právě oni, kdo mohou v současné době dát ruskému národu neuvěřitelnou šanci, vybabrat se z beznadějné situace posledních desetiletí. Nám pak nezbývá doufat, že právě jejich zdravý rozum nezpůsobí v mezinárodním společenství ve výsledku více škody než užitku.