Vaření - času maření?

Když jsem jako dítě a dospívající četla někde v knížce frázi: "Je schopná připálit i vodu", netušila jsem, že se to bude hned po svatbě týkat i mne. Prostě - vdávala jsem se ve 23 letech, neznalá jakéhokoli procesu, který se v českých luzích a hájích zove: "umí vařit". Ne, že bych byla nějaká rozmazlenka, co jí nikdo nic nenaučí. Moje maminka byla a je božská kuchařka. Jenže na základce a střední po mě nikdo nikdy nechtěl, abych vařila...prostě jsem přišla ze školy a bylo vařeno...a stejně tak i v mojí první práci, kterou jsem dostala hned po matuře - v knihkupectví na Václaváku, v Orbisu...

Dělalo se tam na krátký a dlouhý týden. Takže jsem se domů vracela po deváté večer a máma měla pro mne připravenou večeři...a když jsem měla krátký týden, tak jsme jedli s tátou tzv. "chňapky" - tudíž to, co kdo chňapl z lednice dříve. A pak jsem se vdala a přestěhovala a začalo to. Můj muž byl (a je) zvyklý na to, že se vaří...jeho maminka  a jeho sestra jsou obě vyučené kuchařky a taková ta venkovská domácnost je zvyklá na polívku každý den, na hlavní jídlo každý den a tak dále...Já sice nepřišla do manželství panensky neposkrvněná v tom pravém slova smyslu, leč moje kuchařské "umění" by se tehdy dalo nazvat - "panenskou půdou". Prostě jsem neuměla uvařit nic. Nic, totálně nic. A to nebyla vina mojí mámy, že mě to nenaučila, prostě na to nebyl čas. Takže první začátky mého "vaření" vypadaly následovně:

Týden po svatbě, kdy jsme sežrali všechny zbytky ze svatební hostiny, usoudil můj muž, že je načase, abych něco uvařila. Já jsem si myslela, že fikaně na to vyzraju tím, že nakoupím spoustu polotovarů a instatních břeček, které se holedbaly názvy jako: "Dobrý hostinec, Amore mio, Jako od maminky" atd. Vydržel to týden. A když jsem mu opět naservírovala polívku z pytlíku a páchnoucí  břečku, ve které plavalo pět nudlí (bylo to zrádně na obalu označeno jako "Babiččiny těstoviny", usoudil, že mi promluví do duše - ostatně ani mluvit nemusel, samotné se mi kroutil žaludek po pozření této "many" jako propíchnutý úhoř a měla jsem opravdu velkou spotřebu jedlé sody....Prostě řekl: "Koupíme maso na guláš a ty zavoláš mámě a ona ti poradí..a žádný polotovar, pravej guláš"...tak jo..Souhlasila jsem, protože mi bylo jasné, že další týden na instatní krmi by nevydržel ani svatý Vavřinec, takto patron kuchařů....

Musím se tak smát při vzpomínce na "můj první guláš"...měla jsem problémy nakrájet cibuli, maso jsem nenakrájela na kostičky, ale na "fláky" a místo papriky jsem tam vrazila papriku pálivou...máma na telefonu úpěla, řekla, že doslova "cítila" přes ty žbrdlinky v telefonu ten čpavý zápach škvařící se cibule, pálivé papriky a fláků masa...navíc já byla tak pitomá, že jsem přikryla hrnec poklicí a šla jsem se dívat na seriál "Buffy, přemožitelka upírů" a zapomněla na své umělecké dílo na sporáku. Až ke mě vnikl jakýsi prapodivný smrad a najednou taky zvonek u dveří - byl to tehdy malinký byt v paneláku a zvonila sousedka, velmi jadrná rozšafná paní. Otevřela jsem dveře a následný rozhovor nezapomenu:

"Dobrý den.." a vyvalil se do chodby dým."

"Nazdar...já jen, že mi ten smrad jde digestoří na hajzl a odtáď až do obýváku a mám nový tapety a potah na gauč a všecko je teďko načuchlý, co to tady proboha provádíš? Vaříš perník nebo co?"

"Já vařím guláš.."

"Právě jsi dovařila guláš...ukaž.." odstrčila mne medvědí packou, až jsem odlítla mezi futry..."ježišikriste..taková škoda hrnce...".. no jo, ten kastrol byl prostě už přiškvařený k elektrickému sporáku jako moucha k mucholapce. Sousedka vzala utěrku, omotala jí uši kastrolu, zabrala, zapřela se nohou, protože to nešlo odtrhnout a najedou odlítla i s hrncem a probourala tenkou papundeklovou stěnu mezi kuchyní a špajzkou...(při předávání bytu nové majitelce, která ho od nás koupila, se samozřejmě ptala na to, proč je do špajzu probouraná díra ve tvaru lidské siluety..bylo to jako v nějakém animáku, prostě obrys člověka, který propadl zdí...dokonce byl znát i tvar hrnce. Když jsem jí to vyprávěla, kajícně, tak z toho měla druhé Vánoce, ale zase byla ráda, slevili jsme jí :-D)

V našem novém bytě jsem si nemohla žádný takový úlet se spáleninou dovolit, vše tam zářilo novostí, bělobou, čistotou...podotýkám jen, že je to už deset let zpátky...takže jsem začínala od gruntu - totiž polévek. Moje máma projevila nesmírnou trpělivost a naučila mne bud osobně, když tu byla na víkend nebo na dovolené, nebo pak na telefonu, základním polévkám..Kolik hrnců nepovedených kejd jsem vylila do záchoda, to snad ani nikomu neřeknu, počítala jsem to a bylo jich - "nepočítaně"...:-D Ale začala jsem se kupodivu zlepšovat. Manžel je vděčný strávník a sní vše, co zrovna není spálené na uhel nebo přesolené...a když jsem pomalu začala dávat k véče polévku, do které si nemusel rozlámat půlku chleba, aby byla poživatelná, nebo se nekřenit, když byla buď a) přesolená, b) nedosolená c)sladká (spletla jsem si cukr se solí), začal si to pochvalovat. Moje první byla gulášovka. Vše jsem hlídala, nakonec se mi tak povedla, že jsem i já sama, vidouc manžela, kterak si POCHUTNÁVÁ!! si nabrala porci a snědla to bez trhání hltanu a kroucení žaludku. A najednou to prostě šlo.

Vaření mne chytilo. Sice občas skončila i omáčka či pečeně v záchodě, ale co, to on vědět nemusel a nemusí...ale neuměla jsem pořád takové ty perly typu - zelí, svíčková, rajská - prostě co má vesnický kluk rád. I zakousla jsem se do toho a zkoušela to typu - pokus - omyl...Nepovedenou rajskou jsem vylila snad dvacetkrát, až jednoho dne to prostě byla ta "paní Rajská", která omráčí všechny chuťové buňky. Nebo sekaná...moje babička si tak zakládá na tom, že JEJÍ sekaná je nejlepší na světě...snad pět let jsem dělala sekanou, která nám sice chutnala, to ano, ale jen jednou jsem udělala sekanou, se kterou jsem byla ochotná předstoupit před babi - a ona konsternovaná - a když mi řekla: "Je výborná, asi jako moje", tak to beru jako největší pochvalu. Nebo ptáčky - proboha, jak jsem se trápila při tom zamotávání zámotků španělských ptáčků a když se mi povedl zámotek, nepovedla se mi omáčka...ale to všechno chtělo jen čas. Nic víc než čas.

Tenhle blog píšu pro začínající kuchařky - a třeba i novomanželky...nemyslete si, že láska neprochází žaludkem...není to pravda, PROCHÁZÍ...a můžete mu servírovat těstoviny na sto způsobů a stejně vám jednou se vší parádou řekne, že chce segedín nebo pečenej bůček, protože mu ty "nudle" lezou krkem. Můžete být sebevíce kreativní a vymýšlet jídla typu: "zapečené francouzské tousty s bešamelem" nebo "nadívaná flambovaná křepelčí vejce v sosu ze sto let starého francouzského koňaku" či - "panenka na víně"... po pár takovýchto hokuspokusech vám řekne, že by si dal starou dobrou houbovku s knedlíkama nebo řízky se salátem a hodně majolky v salátu, ne žádný jogurt....prostě je to tak. Chlapa na jídle nikdy neošidíte. Jen mi hlava nebere, proč každý považuje za vrchol kulinářského umění svíčkovou. Přiznám se, že mi ani tak moc nechutná. A přesto jí mnoho lidí vaří jako vrchol dne při nějakém výročí nebo tak. Proč zrovna svíci? I já se přidám se svou troškou do mlýna a ať nesvádím vše na chlapa a jeho chutě - "Mami, příště místo svíčkové na tvoje narozeniny radši nasmaž řízky nebo udělej ty svoje báječné zapečené kotlety se slaninou a sýrem nebo tvůj nepřekonatelný segeďoš..."

Vaření není času maření. Naopak, pokud do toho proniknete, začne vás to bavit. A může se i experimentovat i při tradičních jídlech z české kuchyně. Já, která před deseti lety nebyla schopná uvařit ani čaj, jsem se vypracovala na výbornou kuchařku (něco tu smrdí, samochvála asi, ale dle mého muže zasloužená), jsem toho zářným příkladem. Neuměla jsem NIC. A teď jsem schopná pohostit hostinou o pěti chodech přilehlé okolí, naučila jsem se i péct. Tak vážené novomanželky - jde to. Opravdu to jde, když je snaha a hlavně - kolikrát to při pokusu skončí v záchodě, tolikrát jste za pár let vyhlášenou kuchařkou...:-D

krásný večer všem, Petra