To ono

Kolikrát v životě si člověk může říct, že opravdu zažil "to ono.." Situaci, zážitek nebo jen moment, po kterém si řekl - "tak to je to, o čem se mi bude zdát, to je to, na co budu vzpomínat. A když mi bude v životě nejhůře, vyhrabu z komůrky svého podvědomí právě "ten onen" den, zážitek, příběh, a připomenu si ho, abych nemyslela na to špatné. Zkrátka - který den se mi vybaví, když chci myslet na něco krásného. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o mých top deset zážitků, které bezkonkurenčně řadím do svého toplistu příhod, ke kterým se v duchu vracím, když je mi nejhůř a nevím co dál....A myslím, že se v tom i mnozí poznáte.....

1.

První třída. Já v šatičkách s potiskem třešní, sukýnka nad koleny, sandálky s "koukací patou"(ty jsme všechny ve školce chtěly :-D), konečně bez hnědých silných punčocháčů, které mi končily v podpaží a ťapky jsem tahala ve školce po zemi...nenene....jen šatičky, ponožtičky, sandálky, kulatý obličej, účes typu hrnec, vykulené oči a držíc se tátovo velké teplé dlaně... V atriu v základní škole Žukovského na sídlišti Dědina v Praze 6. Aktovku jsem měla růžovobílou s odrazkami, psal se rok 1987, já jako listopadové podzimní dítko jsem šla do školy o rok později. Krásná paní učitelka Ivanka Vyšínová....hned nás vykulené prvňáčky vzala za ruce, odvedla nás do 1.D....a tím začala základní škola. Nicméně nikdy nezapomenu,  jak jsem se držela táty jako klíště, jak jsem si hrdě natřásala svojí aktovku s odrazkama, jak jsem obdivovala nové sandálky...byl to pro mě krásný den.....

2.

Pátá třída, prázdniny u dědy a babičky v Českém lese na Domažlicku. Dny plné lesů, vůně, dobrodružství, kamarádů, jahod, slunce a koupání....a hlavně první setkání se světem na koňském hřbetě. Nikdy nezapomenu na prázdniny přelomu roku 1991/1992. Na hájovně kousek domu prarodičů měli koně...Lenku, huculku....stará, klidná klisnička. Já milovala koně odmala, sbírka pohledů koní a různých samolepek...no až běda, co jsem do toho nastrkala kapesného :-D ale jela jsem dosud pouze jen na poníkovi na pouti...a teď? Skamarádila jsem se s klukem z hájovny, sladkých krásných 12, 13 let a najednou kůň...pravý, nefalšovaný, nepřibitý ke kolotoči, netočící se v kruhu, ale živý až až...a já si ozkoušela ježdění...nebylo to jezdectví v pravém slova smyslu. Třeba jsme vyrazili na houby. Já, huculka Lenka, kluk z hájovny a ocásek Adélka, která nemohla u ničeho chybět...Kdo nikdy nezažil projíždku na koni bez sedla ve vonícím hlubokém lese, kde kůň vás vedl, měl vás rád, sám rozvážně našlapoval a vyhýbal se větvím....a byl rád, že ho někdo vytáhl na projížďku....jak já Lenku milovala...jednou jsem sama jela na ní z hájovny k prarodičům na barák, přijela jsem tam na koni, umíte si představit, jak ta duše malé předpubertální holky se dmula, jásala, že se jí konečně splnil sen? Jela na koni a všichni se na ní dívali:-D Tohle mám schované v mysli jako v trezoru, na tohle nikdy nezapomenu...nikdy. I když huculka Lenka už nežije, mám pár fotek a směju se, že to ucho na ní sedící jsem doopravdy já :-D

3.

Vánoce. Nikdy jsem neměla vyloženě nějaký špatný Štědrý večer. Vždy v početné kompletní hlučné rodině, voněl stromek, místo blikajících žárovek na stromku opravdové svíčky...pravda, jednou nám shořel celý strom....:-D, ale pár narychlo utržených smrkových větví tu atmosféru zase spravilo. U stromečku se nás sešlo třeba patnáct, někteří z velké dálky...a vždy jsme pro srandu si všechny dárky hned na sebe navlékali..myslím tím tzv. "měkké dárky", oblečení atd.......takže táta tam stál v rybářských holinkách, já v mikině, županu a pláštěnce, máma v noční košili, babi s oblékla šusťáky...atd atd...a i když jsme pro nezaujaté mohli působit jako spolek bláznů, tak jsme se měli a máme rádi....

4.

Mamča byla na operaci. Já to nechápala, najedou doma nebyla, a táta pořád mi říkal - "My to zvládneme, my to zvládneme...." a jeli jsme pro ní jako pro delegaci...stála před nemocnicí u Apolináře, zase zdravá, krásná a plná života....jela s námi domů....týden jí táta obskakoval...a až teprve po letech jsem se dozvěděla, na jaké operaci byla....asi si to domyslíte....a hlavně, že to dobře dopadlo a maminka je zdravá.

5.

Seznámení s mojí nejlepší kamarádkou (ač to zní jako klišé, ale je to tak) Na střední škole, prvák, metro, stanice Budějovická....šla kolem holka, daly jsme se do řeči....zjistily jsme, že chodíme na stejnou školu, posléze do jedné třídy....Lenku znám už patnáct let. Nerozdělilo nás ani to, že jsem se vdala a odstěhovala. Jezdila zamnou na víkendy, na dovolené...každý den si píšeme, voláme, stýkáme se, jsme jedno tělo, jedna duše. Nikdy bych nevěřila, že kamarádství a přátelství překoná i dálku, vzdálenost, odloučenost...ale překoná. To, že jsem poznala Lenku, řadím mezi svoje největší životní úspěchy....

6.

Maturita? Ježiš, jak já se jí bála...Nebyla jsem premiant, ale ani propadlík, něco mezi...trojkař, dvojkař, sem tam jednička. Pořád nás strašili - až bude matura, to teprve uvidíte.....no..najednou svaťák...já měla tuny otázek, sice jsem už většinu svědomitě vypracovala, ale svatý týden? To je jako když na maturanta hodí deku...neví, nechce...táta odjel na týden na dovolenou na ryby..abych jako se mohla učit a nerušil mě, v bytě 2 plus kk těžko hledáte koutek...v té době jsem kouřila hodně a samozřejmě potají, tak jsem první den dva "svaťáku" s neomylnou a trapnou výmluvou, že jdu s košem, nebo že jdu s kamarádkou venčit psy, odbíhala ven si zašlukovat. Cigarety jsem měla schované v hydrantu :D..až to máma nevydržela (jistě, že o tom věděla)a přinesla mi popelník, cigára a řekla - "tady máš, abys nemusela hulit venku, ale týká se to jen svaťáku...jakmile odmaturuješ, tak ti dám pár facek":-D  Den matury byl nejhorší. Ani nevím, co jsem tam vykládala...a najednou - vyhodnocení a vyznamenání....ten pocit, kdy víte, že to máte v kapse, ten se nedá popsat....já si sedla do hospody, sama, poručila jsem si panáka, vyžahla ho a uvědomila si, že to mám....nádherný pocit...

7.

Řidičák? Taky úspěch...první vyjetí na silnici, pocit šíleného zmaru, hysterák se řvaním na instruktora: "já na to nemááááám!!!!!" a instruktorovo konstatování - "tohle není vařečka, ženská, to je řadící páka, tak s tím tak nekvedlej :D" No, naučila jsem se to. Byla jsem dokonce druhá nejlepší v kurzu....a pak, když jsem teda zdárně jízdy i zkoušky udělala, tak jsem vyšla z autoškoly a doslova jsem se vznášela. Takhle krásný pocit jsem ještě snad předtím neměla.

8.

Svatba, manžel...no, říkali mi, bereš si vesnického kluka, ty, pražanda, budeš se tam mít s ním dobře? A já odvětila vždy, že nevím. Nevěděla jsem, do čeho jdu, leč šla jsem. Moje svatba byla nádherná. A nelituju toho, že jsem si svého muže vzala. Mám v něm oporu. A to, jaká jsem byla na svatbě princezna, tak i to mám v oříšku svých nejvymazlenějších zážitků.....

9.

Madlenka - kočka, nalezaná mnou v kontejneru na pet lahve, kam jí nějaký kretén vyhodil jako kotě. Z neduživého koťátka, které jsem s pomocí celé obce a hasičů dostala ven, se stala dlouhosrstá angora, která je u nás již osmým rokem, povila nesčetně kotat a jedno, Amálku, jsme si nechaly...do té doby jsem nechtěla kočky mít, ale teď nelituju. Obě je mám opravdu ráda, jsou nádherné, své a vznešené....a dávají mi víc, než bych kdy čekala....

10.

Budoucnost....no, to je pojem..pořád si představuji, co mě čeká...a to se uvidí, ale i ty představy mám docela vymazlené....

Doufám, že jsem tímto blogem nikoho neurazila. Přece každý z nás má to svoje, co si vytahuje ve chvílích, kdy mu je blbě a s těmi vzpomínkami se opět sžívá a prožívá je. A tak to má prostě být. Bez těch vzpomínek na krásné příhody a věci by život nebyl životem.

Hezký večer

Petra