Včera mi můj manžel řekl, že má chuť na smaženici. Pravou, na sádle cibulku, na ní nasbírané houby, domácí vajíčka, kmín, sůl, zakusovat chlebem...... V našem CHKO Český les nikdy o houby v lesích není nouze, jen si sběrač musí pamatovat svoje místečka.....Takže jsme vyrazili na houby....
Oblékla jsem si vysloužilé džíny, obula neméně vysloužilé Martensky, na sebe triko a vojenské kongo, do ruky košíček a vyrazili jsme s manželem vstříc úlovkům.
Manžel je vesnický kluk. Zná všechna místečka v lese, který sousedí s jeho rodným domem. Na houby chodíme spolu již leta, ale problém byl v tom, že většinou jsem se mu ztratila já a musel mě hledat a nehledal houby. Vyřešil to tím, že na mě navlékl reflexní vestu z auta a do kapsy mi dal mobil, prý tak předejde tomu, abych se mu ztratila nebo přešla hranice do Německa, jak už se mi jednou stalo...Najednou jsem byla v Reichu, vynořila jsem se v jedné z vesniček a absolutně nechápajíc souvislosti jsem byla odvedena na celnici Lísková a zpět odeslána manželovi, což se stalo před pěti lety.
Vyrazili jsme. Les dýchal svým pochmurným a krásným dechem, kochala jsem se, když jsem viděla ty vzrostlé smrky....dýchala jsem vůni lesa....najednou manžel: "Šmarjá, nekochej se a hledej!!"
Tak jsem tedy sklonila hlavu a hledala. Myslela jsem si, že půjdeme jen po nějaké cestě, ovšem manžel měl svoje místečka, která jsou na kopci zvaném "Slepičák" Táhl mě nahoru do kopce. Poctivě jsem v martenskách šlapala nahoru kilometr a půl do prudkého kopce v reflexní vestě jako šašek...Najednou řekl: Tak jsme tady..."
Rozhlédla jsem se. Neuvěřitelně azurový obzor spolu s vůní lesa. Tekoucí potok, který je zásobárnou pitné vody pro obec Díly, odkud manžel pochází...napila jsem se....voda led, až zuby trnou a v hlavě jiskří, takovou vodu nikde jinde nenajdete...Prostě jen v potoce v čisté přrodě. Sedla jsem si, opřela se zády o strom a jen vychutnávala ten výhled a tu vůni. Nic krásnějšího jsem nikdy v životě nezažila, než tu malou chvíli, kdy jsem vyšplhala na ten kopec a otevřel se mi výhled na celý kraj.
Manžel mi řekl: "Seď tady, já se podívám na ty svoje místečka" - ale já mu řekla, že jdu s ním. A stálo to za to. Prodíralaj sem se křovím, chvíli jsem nadávala, že nechápu, co tu dělá, že tu nic není, ,až jsem našla svého prvního letošního hřiba kováře. Seděl si tam v mechu, hlavu měl jako talíř, běžela jsem k němu, i jsem zakopla a vyválela se, ale to mi nevadilo......opatrně jsem ho vyprostila zpod kmene spadlého stromu, pod kterým vyrostl...a křičela jsem - Vencooo, mám!!!
I když vím, že v lese se nekřičí, já jsem prostě musela. Ten hřib byl tak nádherný, s hnědým kloboukem, a červenýma "trubkama" dole pod kloboukem, naprosto zdravej.....za chvíli jsem zakopla o dva další kováře,l kteří si jen tak vyrostli uprostřed cesty...za tu chvillku jich najednou bylo nasbíráno 14....
a na závěr, když už jsme šli domů, tak jsme našli ještě pět masáků, neboli muchomrka růžovka a tři holubinky. Smaženice neměla chybu a navíc řízky z toho mého obr hřiba byla třešnička na dortu. Zítra vyrážíme znova, Český les, Chodsko a Domažlicko - tam už rostou!!!!!!!!!!!!!!
