O lidské zapomnětlivosti bylo napsáno jistě již mnoho a mnoho knih, článků, ba i vědeckých "tlustopisů" Nechci se tímhle blogem vydávat na půdu zapomínání jaksi "lékařského" - čili psát o tom, jak s věkem slábne paměť - to všichni víme a víme také, jaké příšerné důsledky to mívá například v podobě stařecké demence či "alzheimera". Ne, chci trošku tohle nepříjemné téma odlehčit a napsat o zapomínání ještě jaksi v "mládí" - trošku na humornější notu a vydat se na půdu historek, kterýma jsem zásobená bohatě od své rozvětvené rodiny či okolí.. Nadpis Vám, milí čtenáři, může připadat trošku matoucí, ale vězte - stát se to může naprosto každému - každý někdy něco někde zapomene, nebo udělá nějaký podvědomě nesmyslný krok, nad kterým pak v úžasu jen nevěřícně civí a říká si: "ježišmarjá, jak jsem mohl být takhle blbej!!"
"Já vím naprosto jistě, že jsem ty punčocháče kupovala - do tašky jsem je dávala..dvoje!!! Černý!!!" zvyšovala jsem hlas na manžela, který vybalil nákup za "statisíce" (viz slunce seno) na stůl.
"Tady ale žádný punčochy nejsou...hlavně, že tu jsou tyhle nesmysly, že jo.." ukázal můj muž na tašku z DMka, plnou samozřejmě nepostradatelných "serepetiček" kosmetického průmyslu.
"No a coo...??" přešla jsem do opozice.."to se mám přestat holit?? Nebo se mýt? Nebo chceš, abych měla obočí jako Brežněv, přestala se malovat a nechala se zarůst jako Yetty??" a nenápadně jsem schovávala za zády holítka, pěnu na holení dámskou, samoopalovací krém, řasenku, novou sadu pinzet a krásně voňavé tělové mléko. Manžel jen mávl rukou, sedl si se sáčkem křupek k telce a já vybalila nákup.
"Tak tu ty punčocháče opravdu nejsou....to tys je určitě nevzal z toho pultu..."
"jo, já mám tak akorát starost o tvý punčochy, dávala jsi je do tašky, viděl jsem to..tak nemel.."
Podobně láskyplné věty jsme si vyměňovali celý večer. Čert vem punčocháče, říkala jsem si...ale já prostě VĚDĚLA, že v tašce byly!! Přece se nemohly vypařit, zvlášť ne dvoje. Ale prostě se po nich slehla zem. Inu, co naplat, přece nepojedu zvlášť autem zase zpátky do města, abych v textilu prudila o dvoje obyčejné punčocháče, které jsem tam zcela jistě ZAPOMNĚLA..za to ta projetá nafta ani nestojí. Nechala jsem to být.
Punčochy se objevily spolu s balíčkem zmrzlých kotlet, které jsem vyndala asi o týden později z mrazáku, abych je nechala rozmrznout...Pěkně v sáčku i s účtenkou jsem je zcela bezmyšlenkovitě spolu s kotletami, kuřetem a polárkáčem uložila do mrazáku. A to nebylo omylem, jak jsem si později vybavila...zcela normálně jsem vzala maso, nandala je do mrazáku, pak punčochy a ještě jsem si libovala, jak se mi to tam pěkně vešlo..inu, jsou prostě situace, kdy uděláte nějaký nesmysl, na který si vzpomentete až potom....až je pozdě.
Moje maminka jednou vařila polévku. Dala si na ní opravdu záležet, byl jí plný hrnec, játrové knedlíčky voněly až do dvanáctého patra - párala se s vývarem, s masem, domácí nudle, jemně nakrájená zelenina...knedlíčky..inu, každý labužník by nad tou manou zajásal...máma, náležitě pyšná na svůj výtvor, dala polévku ze sporáku odpočinout a vychladnout na kuchyňský stůl. Pak začala mýt nádobí. Umyla skleničky, hrnečky, příbory, prkénka, talíře...a jak tak automaticky myla a myla a odebírala další a další kusy, vzala ten hrnec s tou svou čerstvou voňavou játrovou polévkou a zcela bezmyšlenkovitě šla, vylila obsah do záchodu, umyla hrnec, pečlivě...a při utírání nádobí jí to najedou celé docvaklo...."Já sem taková kráva!!!!!!!!!!!!!" křičela a nadávala si bohapustými jmény...."ježišmarjá, co jsem to za vola...já to prostě čapnula a myslela jsem si, že v tom je voda na odmáčení...já se na to vyseru!!!" lkala žalostně sebekriticky, leč už naprosto zbytečně. Božská mana se už proháněla v pražských kanalizacích :-D
Inu, stane se. Jeden známý pro změnu zapomněl své dítě před hospodou v kočárku. Variací na tuhle historku jsem slyšela už mnoho..ovšem základ bude asi od tohohle pána... V neděli odpoledne mu dala manželka kočárek, v něm načančané dítko, které měl hrdý novopečený otec vozit, aby to co nejlépe viděla každá sousedka, zvědavě načuhující do kočárku. Otec vyrazil a jak byl zvyklý chodit v neděli "po o" na jedno (dvě tři...pět), zamířil automaticky do své oblíbené knajpy. Ještě byl tak uznalý, že dítě nenechal venku, každému potencionálnímu únosci na očích, ale vyvezl je na malinkou terásku, jakýsi spíše dvoreček, kde se ujistil, že synek spinká na čerstvém vzduchu a pak opět vplul do koloritu své oblíbené hospůdky. Po dvou pivech věděl, že tam synka má. Po čtyřech a dvou rumech mu to nějak začalo být jedno. Po šesti hulákal jako za svobodna a po deseti se vydal vrávoravě k domovu. "to zase bude céres.." přemítal po cestě, kde bral "dráhu" z jedné strany chodníku na druhou. Občas vstoupil i do vozovky, kde na něj troubilo auto..tomu zamával a opět se motal. Když se nemohl klíčem strefit do dveří, otevřela mu nasupená žena. "Kde ho máš??" zařvala.
"Koho?"
Jakmile to řekl, věděl i přes svou značnou opilost, že to je slovo doslova do pranice.
"Malýho!!!!" ječela jeho žena.."Tam...sem..ho zap..zaparkoval...éééch...špinká..."
"Kdéééééé ty debilééééééé!!" ječela jako saň...Inu, není se co divit :-D...zkrátka novopečený otec zapomněl...naštěstí zavčasu zasáhla servírka, která jim chlapečka, sice řvoucího, ale v pořádku a dokonce i přebaleného, přivezla v kočárku domů. Dodnes to má na talíři, i když je z chlapečka patnáctiletý spratek, nikdy mu jeho žena neopomene říct: "vidíš, kdybys ho tenkrát nenechal v tý hospodě, mohlo by z něj něco bejt!!" :-D
Zapomnětlivost mladých lidí se projevuje různě. Jednou nám vyprávěl známý, co ho potkalo a málem si rval vlasy..prej - "taková vostuda!!" řval pořád na sebe kajícně. Inu, stálo to za to. Byl v Plzni na pracovním pohovoru, který ho tak strašlivě vyčerpal, že šel pak podobný zombie do McDonalda, kde chroustal svůj hambáč a zádumčivě čuměl z okénka ven. Asi přemítal, jak to "nedopadlo" a sumíroval si v hlavě celý ten pohovor. Pak, když dojedl, tak si řekl: "a co, seru na to, co bylo, bylo..." a že pojede domů. Vyšel na parkoviště a hledal své auto. Nebyla to žádná stará křapka, byl to zbrusu nový Ford na leasing. Vyšel ven, hledal...pak hledal dále...pak ještě dále...a po cca deseti minutách zmateného pobíhání po parkovišti mu došlo, že mu někdo ukradl auto..."ježišikriste, dyť to není splacený..." rval si zoufale zbytek vlasů, vyl jako šakal a obsluha McDO, která ho soucitně sledovala skrze prosklenou stěnu, zavolala policii. Přijeli okamžitě. "Byl jsem okraden!" lkal známý na mladou hezkou policajtku, která též soucitně kývala hlavou..."My víme pane, to se prostě stává....tak nám vůz popište..." Tak on jim popsal svou káru, brečel u toho, pořád opakoval, jak to není splacený a co on bude dělat...Policistka to sepsala a řekla mu: "A klíčky od auta nám dejte..." On se začal šacovat..."Nemám??" odpověděl si otázkou..."jak nemáte, vy jste je nechal v zapalování? V tom případě to měl zloděj lehké...taková lehkomyslnost.." a známý nám pak řekl: "kdyby tam stála hromada hoven, tak se do nich normálně zahrabu. Nejen, že jsem neměl klíčky, já jsem totiž přijel autobusem a auto stálo doma v garáži..."
To se stává...:-D Ale na závěr malou tečku - můj děda - podotýkám bez známek nějakého alzheimera - byl ve svých asi 55 letech tehdy objednán na celkovou kontrolu u obvodního lékaře. Měl přivézt ranní moč. Nejen, že zaspal, to by se nic nestalo...a poctivě načůral do skleničky od nějakých kapek...ale v tom ranním shonu se prostě popletl - přijel k doktorovi s lahvičkou, vpadl do ordinace, předal "moč", což nebylo nic jiného než kapky na žlučník a když si svlékl bundu, měl na sobě kabátek od pyžama :-D
Tak krásný večer všem zapomínajícím a zapomnětlivým...vězte - nejste v tom sami!!!!
Vaše Petra
