Píďa aneb škoda Rapid, co nelze lapit

Již dlouhá léta tvrdím, že stroje mají duši. "Blázen.." řeknete si po úvodní větě a já se vám, vážení čtenáři ani nebudu divit, když si to o mne budete myslet. Leč taková je realita. Opravdu, stroje mají duši, dělají si co chtějí, dělají vám naschvály, chovají se záludně, mají svou vlastní vůli a pokud se rozhodnou, že vás budou nenávidět, tak vás taky nenávidí a dělají všechno pro to, abyste se z nich zbláznili...

Zažívám to zrovna u svého počítače. Neustále mi dělá vše naschvál. Byl snad osmkrát v opravě..kde nezjistili nic..jen vyčistili větráčky a vynadali mi, že je obtěžuju naprosto "zdravým"pc. Ale já vím své...nesnáší mne. Dělá všechno pro to, abych se ho bála zapnout, že se zase objeví "obrazovka modré smrti"...zasekává se, když si dovolím něco si stáhnout, pravidelně zaúřaduje a sekne se minutu před koncem stahování...o svém počítači bych mohla napsat rovnou celý blog, ale to bylo spíše jen tak na úvod. Ráda bych napsala o našem prvním autě...šedé šádince Rapid....byl námi láskyplně nazývaný Píďa.

Jaké to tehdy bylo terno...v roce 1986 byl Rapid nedostatkovým zbožím, ostatně jako každé auto...vypisoval se pořadník pro majitele a dost dlouho jsme na něj čekali...než se stal konečně majetkem naší rodiny a táta si pro něj hrdě šel. V záplavě tehdejších Embéček, žigulů, stodvacítek a z "dovozu" Volkswagenů byl Rapid téměř zjevením...prostě sporťák. Nablyštěný, nádherný, stál na parkovišti, které přiléhalo k našemu paneláku. Táta ho chodil dvakrát denně kontrolovat, leštit, prostě mazlík. První cesta se obešla zcela bez problému, Píďa šlapal jako hodinky, a jak to tenkrát chodilo, táta se s ním každému chlubil, ukazoval rychlosti "pět rychlostí to má, rozumíš!!" Jaké terno!! A také nám ho ovšem dvakrát ukradli. Tehdy o tyhle "sporťáky" byl na černém trhu velký zájem. Poprvé ho ukradli vysloveně na zakázku. Našli ho po týdnu rozebraného, zpustošenho a znásilněného, bez kol, bez sedaček, bez motoru, v nějaké stodole v Horoměřicích. Když ho táta viděl v takto zuboženém stavu, div se nerozbrečel. Tenkrát Esenbé tvrdilo, že to krade jakýsi gang, který se specializuje právě na tyto auta, tak že se nemáme divit, když jsme ho nechali venku jen tak stát.

Píďa se ze svého zmermomocnění dostal docela rychle - stačilo mít pár známostí a v tehdejší době mít za kamaráda automechanika, který ho zprovoznil, to se rovnalo zlaté rybce. Píďa opět vyjel na silnici, dokonce i v lepším stavu, než byl předtím. Táta si dával ohromný pozor, aby se to neopakovalo, dokonce koupil tehdejší hit..pamětníci jistě vědí - takovou tu hůl, co se zašprajcla za volant a zároveň se zahákla dole pod pedál plynu, aby nešel stlačit. Leč odcizen byl podruhé. Tentokrát ne organizovaným gangem, ale pouhopouze mladíkem, který se ožral a chtěl se "projet v nějakým žihadle", jak posléze uvedl do protokolu. Vysklil okénko, nasoukal se dovnitř, tu "hůl", která byla hitem sezony a prý zabezpečovala vozidlo před odcizením, vyrval ven, nastartoval pomocí vyrvaných drátků a vyjel na cestu snů. Našli ho po dvou hodinách v kukuřičném poli poblíž letiště Ruzyně.(nenapíšu záměrně Letiště Václava Havla, pro mne to vždy byla, je a bude Ruzyně). Neodhadl jízdní vlastnosti vozidla, zapíchl Píďu čumákem do oranice a sám, jak byl ožralej, tak seděl před zapíchnutým autem a brečel jako malý kluk do doby, než si pro něj přijela esenbé hlídka.

Takže se nám Píďa zase vrátil. Tentokrát už táta neponechal nic náhodě a zařídil pro něj garáž. Píďa zvládal vzdálenost Praha - Domažlice a zpět v naprosté pohodě, nikdy nás nenechal na holičkách. A doba postupovala, roky letěly a z nablýskaného sporťáku, který tehdy obdivovalo celé okolí, se stávala jen obyčejná "šádina". Občas se táty někdo ptal - "proč si místo tý vykopávky nepořídíš "normální" auto?" A táta jen mávl rukou, nechtěl se ho vzdát, Píďa byl jako člen rodiny - navíc všechny technické prohlídky zvládl na výbornou, byl ve vynikajícím technickém stavu.. Až jsem v roce 2003 vdala a neměli jsme auto. Naši se dohodli a Píďu mi prostě "dali".

Vidím to jako dnes, když jsme si pro něj s mužem přijeli do Prahy vlakem. Když jsme odjížděli od baráku, táta brečel, máma brečela a fotila nás a Píďu ze všech úhlů, padlo na to pár panáků, nebylo to pro ně lehké. Naštěstí už měli v pácu Peugeota, kterým jezdí dodnes. Ale prostě vymazlený Píďa, první rodinné auto bylo dáno někomu...rozumíte, někdy je to prostě jako člen rodiny. Ale my byli tak vděčni, že máme auto, že jsme jen přemýšleli, jak to našim vynahradit. A když jsme se o tom, jak jim to vynahradit, dohadovali během cesty k nám, začal Píďa poprvé (a ne naposledy) stávkovat. Jakoby se nesmířil nikdy s tím, že jsme ho vzali jeho páníčkovi. Bylo to v červenci, venku bylo vedro a on začal samovolně topit. Prostě topení na nule a Píďa topil. Topil tak, že jsem omdlela a byla jsem dehydrovaná. Celou cestu po dálnici s otevřenýma oknama, foukalo, topil a topil. Manžel zastavil a nevěděl co s tím, šťoural se v motoru, v řízení, nikde nic, žádná chyba..Píďa prostě protestoval proti tomu, že ho vezeme pryč. Ale po všech peripetiích jsme tedy dorazili k nám, zaparkovali ho u baráku a měli radost, že máme auto.

Tady v našem Českém lese se bez auta člověk neobejde. Všude je to do kopce, autousy jezdí dvakrát za den, bez auta to prostě nejde. Udělala jsem si řidičák a vyrazila na první jízdu. Píďa mne nesnášel. Neustále vařil. Pořád, vždy a všude. Ti, kdo někdy měli "šádinu", ví, o čem mluvím. Pořád se kouřilo z motoru, pořád jsem musela dolívat vodu,  zastavovat u krajnic, na autobusových zastávkách, pořád "vařil". Když jsme s tím šli za automechanikem, objevil prasklé těsnění pod hlavou (nerozumím tomu, ale byl to zřejmě závažný problém). Opravil to. Fajn, Píďa se choval chvíli předpisově. Hlavně začala zima, tady u nás v horách dost tuhá. Píďa zimu miloval. Měl náhon na zadek, takže vyjel všechny zasněžené kopce, zledovatělé cesty. U krajnic ležela auta, která měla prvotřídní elektroniku, kola, byla nová, leč se sněhovou nadílkou se nebyla schopná vyrovnat a chcípla. Okolo nich poskakovali jako zmrzlí drozdi jejich majitelé, u ucha telefon, zatímco my jsme si s Píďou svištěli na ledovce jako kingové. Vyjel všechno. V prosinci v půl metru sněhu vyjel na Čerchov...(kdo zná, pochopí).

Pak ale začínal být mstivý. Hlavně v létě. Přes zimu topení fungovalo normálně,dalo se i ztlumit, zato v létě topil dále a neustále pořád. A navíc se přidala jeho další libůstka - troubil v zatáčkách. Kdykoliv jsem otočila volantem, ozvalo se šťavnaté: TŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮT .. Pak začal chcípat, v půl cesty se rozškytal, chcípnul, museli jsme tlačit...občas se ani neuráčil se nahodit a byl dotlačen až domů. Podotýkám, že všechny technické prošel na výbornou. Tam se choval jako beránek, vždy sjel z technické ve vynikajícím stavu a když jsem si stěžovala na to, že samovolně troubí a chcípá a vaří, tak mi technik řekl, že bych si měla opatřit nějaké prášky :-D , a že auto je v naprostém pořádku. Jednou nás takhle v létě zastavili policajti, řídil manžel. Pokynuli mu, aby zajel ke krajnici. Sotva muž otočil volantem, ozvalo se dobře známé TŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮT. Policista se ve skoro třiceti stupních celsia venku naklonil k nám a řekl: "Pane řidiči, proč troubíte...ááá..ježišiš...proč topíte????????" A manžel: "to samo.." Policisté prolezli Píďu od přídě po záď, shledali auto zcela v pořádku, stejně tak řidiče. A bylo to jako ve filmu Vrchní prchni, když zastavili Darka Vránu v hadraplánu a řekli mu pak - "jeďte...chudák...:-D

Píďa nás jednoduše neměl rád. Což evokuje i to, že jednou přijel táta na dovolenou a vezl nás na oslavu - právě Píďou. A Píďa, jakoby věděl, že ho řídí jeho bývalý pán, kterého miloval,tak  netopil, nevařil, netroubil. Táta pak: "Na co si stěžujete, vždyť jede jako hodinky..."No ovšem my jsme věděli své a těžko to vysvětlovat někomu, kdo by nepochopil, že nás nesnáší :-D

Pak jsme si pořídili Fiestu a Píďu jsme se souhlasem táty prodali jednomu člověku od nás z vesnice, který je členem veteran clubu a tuní stará auta. Prodali jsme ho s pláčem za přepis, znáte to, nechcete se prostě vzdát člena už dvou rodin...i když měl své mouchy, tak jsme Píďu taky milovali. A mysleli jsme si, že ho ten dotyčný bude mít na součástky do svých dalších veterán aut. Ach, jak jsme se pletli :-D..on Píďu vytunil tak, že není k poznání a jezdí s ním veteran rallye. Když jsem ho viděla poprvé, když kolem mne projel, nádherný, změněný k nepoznání, nevěřila jsem svým očím.  To je prostě dělo dělovaté, náš Píďa vytuněný neuvěřitelně.

Jsem moc ráda, že takhle dopadl, ale stejně, jak jsem předesílala výše - auta mají duši. A vždy, když kolem mne projede s řevem Píďa, jeho motor vždy tak jako zavyje a já v tom slyším: "to čumíš, frajerko, co? Zbavila ses mně a já jsem teď takovejhle elegán!!" Ale jo, přeju mu to. Ale jako věrná čtenářka Stephena Kinga a jeho knihy "Christina", raději se na ulici ohlížím, protože mne nepřejede Plymouth Furry, ale Píďa...A až pod oknem uslyším vrčení motoru, tak zbystřím. :-D Ale nevěřím tomu, že by mne Píďa jen tak zabil. Sice jsem mu dvakrát odřela bok a jednou čumák, ale teď se má už dobře mezi veterány :-D

krásný večer všem, Petra