Starý, otřepaný, leč pravdivý vtípek se táže: "jaký je hypochondrův epitaf?" JÁ JSEM VÁM TO ŘÍKAL! Samozřejmě, hypochodrům se nehodlám vysmívat, sama mezi ně tak trochu patřím. Máme celá rodina takové záhadné nemoce, některé se prostě tehdy lékařům nepodařilo odhalit - což si myslím bylo tím, že tehdy nebyl internet. Jinak by si samozřejmě máma, které jednou otekl obličej tak, že jí táta zakázal chodit otvírat, aby si návštěva nemyslela, že v bytě chováme soukromé strašidlo, vygooglila veškeré potřebné příznaky ke všem možným nemocem a určila si fundovaně diagnozu. Mne před dvěma měsíci postihl otok celé pravačky. Chodím ke všem možným doktorům, chirurgie, neurologie, ortopedie, revmatologie...nikdo neví, co mi je. Mám oteklé klouby na pravačce jako stará bába s artrozou. Ale nenaříkám, pořád a pořád navštěvuji další a další doktory a vím, že se jednou dopídíme toho, co mi vlastně je. A co hlavně? NEGOOGLUJU DIAGNOZU!!!
Jak to bylo v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města popsáno dokonale - "..my víme, že rýma trvá bez doktora týden a s doktorem sedm dní ..." "babička věří, že když si jen utře nos do doktorskýho pláště, tak jí rýma přejde.." tak to možná platilo "tehdy". Doktorům se bezmezně věřilo, co řekl doktor, bylo svaté. Babičky div nelíbaly "panu dochtorovi" ruce, když jim předepsal kapky do ucha. Jenže v dnešní době je na světě fenomén tzv. Hledačů diagnoz. Prostě vás někde píchne, vy si sednete ke googlu a googlíte příznaky. Přiznám se, že jsem to dělala celé roky, až cca poslední půlrok jsem si to jednoduše ZAKÁZALA, hlavně v zájmu zachování svého duševního zdraví. Protože zadáte příznak a google vám rovnou vyplivne takový počet rakovin, že si doslova můžete vybrat, kterou rakovinu máte a čeho.
Jedna moje kamarádka tímto syndromem trpěla taky. Začalo jí být blbě, zvracela, motala se jako mátoha, zadala do googlu veškeré vyjmenované příznaky a pak mi zkroušeně volala - "mám jí..." Já: "co máš?" "rakovinu žaludku..." Já zkameněla, říkám jí - "ježišmarjá...a to ti už potvrdil doktor?" "Néééé.." ozvalo se plačtivě..."já u doktora nebyla..." "Ty jsi ale pako, "děla jsem jí a sama si začla googlit příznaky svého píchnutí v levé straně břicha. "Bůůů, fňuk...škyt...smrrrrk...." vytroubila se kamarádka do kapesníku a pokračovala: "Proč mi nadáváš, já vím, že to mám...všechny příznaky tomu nasvědčují..." citovala jako kniha blemcy samozvaných určovatelů diagnoz v netovém prostoru. Nakonec se ukázalo, že ta její "rakovina žaludku" jsou dnes devítiměsíční dvojčata - Eliška a Emička. :-D
Další známý je okolím považován za největšího hypochondra na světě. Už "měl" žlutou zimnici, malárii, dokonce i horečku Dengue. To vše si našel na netu a s tím vším chodil otravovat obvodního lékaře. Ten k němu zprvu přistupoval s nadhledem a blahosklonností, předepsal mu většinou neškodné vitamíny, které se tvářily jako oficiální prášky, ale jednou i panu doktorovi trpělivost došla. To když Vláďa našel na netu příznaky Eboly a rozhodl se, že Ebolu má i on. Přišel do čekárny oděn v takovém tom protichemickém obleku, který byl součástí tehdejšícho balíčku první protichemické obrany při branných cvičeních - a plynové masce s chobotem. Osazenstvo čekárny, které se vesměs sestávalo z důchodců, co si šli pro své léky, se zděsilo. Babky zapomněly na to, že nemůžou udělat ani krok a skákaly letem plavmo za opěrky židlí tak rychle, jak jim to jejich křečáky a umělé kyčelní klouby dovolily. Jeden odvážný děda se postavil známému "tváří v chobot" ozbrojen berlou a druhý dědeček brlblal nespokojeně: "já jim to dycky řikal, že to příde...ale na mě nikdy nedali!!!A teď na nás émerika schodila tu bombu a všichni tu humřeme..já i psal na "ÚVÉ", že se to stane, ale nikdo mě nikdá nebral na vědomí, tak teď sme tu a máme to.." Pak přišel doktor a strašně mu vynadal...ono není divu, veškerá blahosklonnost ho přešla, když viděl čekárnu plnou vyděšených pacošů, co se klepali strachem a důrazně známému strhl masku a zařval na něj, že zavolá do Dobřan (Psychiatrická léčebna, ke které náš městys spadá), aby si pro něj přijeli...Vláďa utekl, protože toho se bojí jako čert kříže, ale vím, že je zase ve fázi, kdy má "malárii a choleru" a píše maily se stížnostmi na "nedbalost lékaře" na všechny strany. Naštěstí už ho všichni všude moc dobře znají a já se jen obávám toho, že až mu něco opravdu bude, tak mu nikdo věřit nebude a za to si může jen on sám...
Další kapitolou je "nemocný chlap". Když muž dostane rýmu, je to smrtelné, dosud nikým a ničím neobjevené nakažlivé nebezpečné onemocnění, které dostal právě jen on. Znám to u svého muže, který je obdivuhodně zdráv, ovšem jakmile na něj sedne rýmička, změní se v pacienta v uzavřené laboratoři. "Co ti je zlato? " ptám se ho ráno v sobotu, když hlučně smrkal. "Báb rýbu..." odvětil mi a začalo to. Předně - měl nebezpečnou a příšernou smrtelnou nemoc, kterou jsem JÁ nebyla s to plně uznat, pochopit jeho nebetyčné trápení a trpění a bolesti a trýznění nemocného. "Změř bdě..." I dala jsem mu teploměr, který se vyšplhal k život ohrožující 36,6..."Je to teblota, vit.." tázal se můj muž nadějně. "No jo, přímo horečka..", usmívala jsem se.."no vidiš..éééch..smrrrkk....ubelaš by čaj?" děl skomírajícím hlasem, jako by na čaji závisel jeho život. "Udělám...", usmála jsem se opět, netuše toho, co mne v následujících hodinách a dnech čeká. "Je tab zitron..?" otázal se mne. "Je.." "Frrrk...smrkkkkkkkk..ééééch..do je hrozdý..." "ježiš, tak máš rýmu, to má občas každej...", natřásla jsem mu peřiny. "Ale to neni jen rýba, já chršim, poslouchej, chrrrr..chrrrr...uršitě bab děco na plisích..."..."na plicích nemáš nic, leda tak švába na mozku, máš rýmu, nic víc..." "Chrrrrrrrrrrrrr...frrrrrrrrrrk...smrrrrrrrrrkkkkk...ééééééh, jezismarja, bdě je zle...psines mi polifku...chrrrrrrrrrrrrrrr.." "Polívku máš uvařenou, spíš si vem paralen.." opáčila jsem. "Baralen?" zařval, jako bych mu nabízela dvousedlový sací ventil nebo kolonoskopii - "já žádný brášky brát debudu!!"
No když "debude" tak "debude"...musí se z životu ohrožující rýmičky prostě vykurýrovat sám. Když mne zavolal asi po padesáté a hrdě mi ukazoval, jak propotil povlečení se slovy: "Vidiš, prej nebab horečku, bab ji, se podim...", jsem měla sto chutí ho zastřelit. "Snab to přeblečeš, ne...?" vyžádal si výměnu povlečení, podotýkám tři dny nově povĺečeného. I ano, ještě jsem udržela sebekontrolu na uzdě a převlékla mu peřinu, polštáře a prostěradlo. Ale kdykoliv jsem se odebrala pak jinam, tak mi volal: "Bdines mi křížofky...báb chud na něco bobrýho...vyper mi kapesníky..." A když šel na záchod, tak se belhal, hekal, držel se zdí a pak na mne vyčítavě hleděl, jako bych JÁ mohla za jeho rýmičku. Naštvala jsem se opravdu hrozně, dělám pro něj první poslední a on mne furt jen buzeroval z pozice své rýmičky, i vykřikla jsem - " jsem si to googlila, máš asi mor..." "Sože?" pípl, rýmička sem, rýmička tam..." Jo, mor...dýmějový mor, takový jsou příznaky..." "JEŽIŠIKRISTE!!" zařval, ač ateista..co jsem komu udělal!! a jako fakt? A jak se to projevuje?" A já se mu prostě chěla pomstít za to jeho celodenní buzerování po pár dní s rýmičkou a drtivě jsem mu sdělila podrobné věci o morových vředech v podpaží, modrání a černání a horečce...a pak mi ho bylo tak líto, když jsem viděla, jak se ohledává nenápadně, jestli nemá na uzlinách vředy...tak jsem mu to pak řekla - "dělala jsem si z tebe prču, protože jsi byl nesnesitelnej...žádnej mor nemáš.." "já si taky říkal, kde bych to asi chytl, že jo.." děl překotně můj muž a padala mu z obličeje maska vyděšenosti..."ale já to řekl už mámě..." "CO??" zařvala jsem protentokrát já. "Že mám mor..."
"ty jsi řekl mámě, že máš mor??" řvala jsem nepříčetně. " Nojo.." děl nešťastně. A jeho paní matka to zabila...usoudila, že byla v kontaktu s ním před týdnem, nakráčela si to do ordinace praktického lékaře a oznámila konsternovanému doktorovi: "Brý den, pane dochtor...já mám asi ten mor..."
A to je všechno je z googlení příznaků nemocí. Apeluju na všechny - nedělejte to!!! Radši jděte k "normálnímu doktorovi" :-D
Krásný večer všem, Petra
