Lidice aneb pláč Emo holky

Film Lidice jsem viděla v Domažlickém letním kině na začátku srpna. Jelikož vím dějinné souvislosti, vím o vypálení Lidic, o zastřelení mužů v Horákově statku a stejně tak vím o odebrání dětí lidickým ženám, sice jsem na to byla připravená, co bude, ale opakování této příšerné události Českých dějin mě nenechalo chladnou. Vidět to jaksi sice zfilmované, ale opravdu autenticky, to film Lidice uměl...ještě předtím jsem viděla scénu vyhlazení Lidic ve filmu Sokolovo. Sice to mám načtené, ale i když pominu jakousi kýčovitost filmu Lidice, tak ta scéna tam byla opravdu naturalisticky podána. Ale k tomu, o čem chci psát.......

Přijeli jsme do letního kina v Domažlicích v sestavě já, manžel, teta, babička a sestřenka. Usadili jsme se uprostřed řady, abychom viděli přímo na plátno. Kino se pomalu zaplňovalo, lidé si chodili pro buřta nebo klobásu a pro pivo, prostě atmosféra letňáku se vším všudy. Kdo byl v letním kině, tak to ví, cigárko, buřtík, otevřenej stánek s pivem....na film jsme se těšili. Babička byla ráda, že jsme jí "vyvezli" za kulturou...

A o řadu nad námi se usadila paní ve středních letech a její dcera, asi šestnáctiletá Emo znuděná puberťačka s tlustými černými linkami kolem očí, navlečená v černém, která dávala okatě najevo,že je v kině proti své vůli - "Ježiš, matko, nic nechci," pronesla znuděným tonem na otázku její maminky, jestli nechce buřta nebo limču nebo křupky. "Mám tu deku, bude zima, zabal se.-.." říkala jí její máma a starostlivě jí přehazovala deku přes nahá ramena.." Prosimtě, nech toho!!!! Nešahej na mě!!! Buď ráda, že jsem s tebou šla vůbec do kina!!!! Taky hned po té kravině mizím k Procházkům, čeká tam na mě Dejv a Jaruna!!" Její matka zaregistrovala naše soustrastné pohledy, které jsme k ní vysílali o řadu níže, jen pokrčila rameny a otočila oči v sloup. Její dcera si toho všimla a začala ječet  "Debilní kino!!! Všichni tady mě mají za krávu!!! Matko!!!!Jak já tě nenávidím!!! Když už jste si s fotrem rozhodli tu střídavou péči, tak mě aspoň dneska nech na pokoji!! Dementní kino přetrpím, ale pak už mě neuvidíš!!"

Bylo nám to příšerně trapné. Něco takového pořád poslouchat v řadě nad námi, už jsem říkala manželovi, že budu mít zkažený celý film...začala reklama, diváci se pomalu uklidňovali a přestávali hlučet, srkat nebo křoupat....až na ty dvě nad námi. "Valerko, prosím, uklidni se a koukej.." snažila se maminka...a emo dívka dostala jméno  Valerie....."Vyser si voko, matko, tady já nebudu!!!" křičela na ní její dcera. "Tak aspoň vydrž ten film, pak si jdi kam chceš, " rezignovala její máma. "Pcha, vydržím, ale pak se těš, k tobě spát nejdu, bud spát u  Koudyho, ten na mě čeká..."

Začal film.Valerka se ztišila, prvních pár minut pořád protestovala, sykala protestně, posílala mámu do prdele,...dívali jsme se zabráni do děje, který tak půlhodinu filmu je o ničem. Valerka pořád protestovala, ale asi i jí bylo trapné posílat neustále svou matku do prdele, když viděla, že se všichni dívají, tak zmlkla.

Až - došlo na scénu vyvraždění lidických mužů u stodoly Horákova statku.Víte co myslím, matrace kvůli neodrážení kulek...nástup po deseti, najednou mě manžel upozornil gesty, ať se podívám nahoru - Emo Valerka ležela svojí mámě v  náručí, vzlykala a šeptala  "To je jako fakt?" A její máma  "Ano, tohle se opravdu stalo." Valerka: "Jak to, to přece není možný!!!! Tohle se stát nemohlo, to je fake!!Takový věci se nedějou...To nemůže být pravda!!!" "Stalo se to, Valerko..." zašeptala její matka do zcuchaných vlasů dcery.

A pak scéna odebírání dětí lidickým matkám, ručičky třískající do  okna autobusu : "Nee, mami, neeee, tohle se přece nemohlo stát!!" křičela Valerie a nechala mámu, aby jí objala a utírala slzy. "Řekni mi, že se to nestalo, tohle přece nikdo nemohl udělat..." vzlykala a já se na ní otočila. Chtěla jsem jí původně napomenout, ať je zticha, ale když jsem jí viděla, tak jsem to říct nemohla. Ta emo holčina byla naprosto zoufalá, nemohla pochopit, že se to stalo a že je to temná historická událost českých dějin, která nikdy nebude zapomenuta. Pak Rodenovo hrabání ve sněhové pláni, tam, kde stály Lidice..., tryzna a pak závěrečné titulky, kde bylo řečeno kolik dětí v různých zemích se jmenuje Lidice, jakou solidaritu ve světě vyhlazení jedné  vesnice v Československu jako pomsta za atentát na zastupujícího říšského protektora SS Obergrupenguhrera Reinharda Heydricha, vyvolala... Valerka brečela tak, až se jí dělaly bublinky u nosu a z černě podmalovaných očí zbyla jen dojemná cestička....

Po titulcích celé kino jen omráčeně sedělo....a první byla Emo Valerie, která vstala - a začala - tleskat. Celé kino se k ní přidalo. Tleskalo k památce žen, mužů a dětí z Lidic.

Nebudu tenhle film hodnotit z hlediska výkonu herců, ale budu ho hodnotit z hlediska jedné znuděné emo holky, co se během filmu změnila a její žebříček hodnot, ve kterém na prvním místě byl Koudy a na druhém chlast vyměnila za utěšování od své mámy, uvědomění si Lidické tragedie a myslím, že už si po shlédnutí filmu uvědomuje, kdo jí má nejraději a komu nesmí nadávat...

Potkali jsme je ještě při cestě k autu. Valerka brečela, její máma jí vedla a Valerka měla přes nahé paže přehozenou tu deku, kterou předtím odmítla nevybíravými slovy.Její  máma nám kývla na pozdrav,¨, Valerie se k ní přitulila a my jsmenasedli jsme do auta a jeli domů...