Před deseti lety, téměř pár dní po svatbě, jsem si zajela do zverimexu pro Andulku (pozn. Papoušek vlnkovaný). Od útlého dětství jsem vždy měla nějakého ptáčka doma, tak mi připadlo, že naše nová domácnost - posvatební - by neměla být ochuzena o zvířecího kamaráda - anduláka. Během času a souhrou okolností k němu po čase přibyly dvě kočky, takže jsem se mohla právem pasovat na "chovatelku" zvěře domácí. Avšak andulky měly tu výsadu, že jsem je milovala odmala a musela jsem prostě v novém bytě a na počátku nové etapy mého života mít v kleci aspoň jednoho vřeštícího kamaráda.
První andulák mne provázel od školky až po střední školu. Od mých pěti let do sedmnácti. Jmenoval se Pepa, byl modrý andulák ve formě, v našem malém panelákovém bytě se zabydlel s grácií sobě vlastní - okamžitě po..al tátovi hlavu, mámě ozobal potos, který byl její pýchou a na mojí maličkosti se mu nejvíce líbila náušnice, kterou mi rval z ucha denodenně...pokud jsem ho byla ochotna nosit na rameni. Mluvit se naučil cca za rok. Pronášel fráze typu: "Petra smrdí"(cigarety Petry, to ho naučil táta) "Jsem major debil, ty prde" (to když k nám přišel na návštěvu major, který bydlel vedle a kterého táta nesnášel..)nebo - "táhněte!!" a při návštěvě nevítaných sousedů se vyjadřoval slovy:"zase! zase! vyhodit" fuuuj!! blbci!!! " Během let se vypracoval k jakési servilnosti vůči návštěvám zvaným a nezvaným. Dokázal rozlišit mojí spolužačku, kterou vítal - "Marrrriie, Marrrrrrrrrrie...dej mi, dej mi!!!" a návštěvy nezvané znal a řval na ně: "Fůůůj, trrrrdlo, krrrrrrrretééééén"
Moje maminka musela jednou vynaložit veškerý svůj šarm a takt, když při návštěvě její vedoucí, která jí přišla sdělit, že se maminka stává zástupkyní vedoucí pošty, kde tehdy dělala, přiletěl Pepa. Sedl si paní vedoucí na hlavu, pročechral její naondulovaný účes a pak zařval: "mrrrrchoooo!" Pak sletěl na stůl, kde měla paní vedoucí uvařenou kávu a připravené obložené chlebíčky...sedl si na chlebíček, jal se ozobávat salátovou okurku a vedl s ní řeč: "prrrrrrrrrryč, mrrrrrrrrrchooo!!" Máma se mi později svěřila, že měla sto chutí Pepču zabít, rozplácnout ho čímkoliv, co by našla po ruce, ale konsternované paní vedoucí pouze sdělila: "To je papoušek mojí dcery..." a vedoucí mávla rukou a vzala šálek s kávou, jako "pravá" dáma odtáhla malíček a právě na ten malíček jí přistál Pepa a sdělil jí: "Petrrrrrra smrrrrdí, Petrrrrrrrrra smrdííí!!" (paní vedoucí byla křestním jménem Petra, že..") Nakonec to dopadlo dobře, ale prostořekého anduláka jsme při zvlášť očekávaných návštěvách raději zavírali vedle v pokoji. Nelíbilo se mu to, řešil to tak, že nalétával na dveře a řval: "mrrrcho!" což například při návštěvě mamčiny tchýně vypadalo velmi efektně..
Pepa umřel krásně.(pokud se tedy dá říkat smrti . "krásná") V Jednu chvíli seděl na bidýlku, v druhé vteřině spadl, párkrát zaplácal křídly a umřel. Můj táta, který byl u toho, to nemohl v první chvíli vůbec pochopit. Vzal ho ven z klece, posléze mi řekl: "A Já jako ten blb jsem mu ještě cvičil s křídlama, jakože umělý dýchání a tak...pak mi došlo, že je po něm, ale já vzal brčko a ještě jsem mu dával dejchání do zobáku brčkem..." a když mi to popisoval, přestala jsem brečet a strašlivě se rozchechtala. Představa mého otce, kterak dává brčkem dýchání z úst do zobáku, mne naprosto odzbrojila, táta se začal posléze smát taky a bylo to. Pepa si u nás prožil nádherný život, brečet nebylo třeba, pohřbili jsme ho. Zařekla jsem se, že andulku už nikdy, ale pak jsem se vdala a ten náš nový byt mi připadal takový prázdný, takže...
Vidím to před sebou jako tenkrát - vešla jsem do zverimexu, doma připravená klec s plným vybavením a konfortem pro andulku, paní prodavačka povídá- "jojo, andulky, máme tu poslední dvě...jsou to bráchové, z jednoho hnízda...se děte podivat.." a v kleci mezi dalšími asi padesáti klecemi se choulili k sobě dva anduláčkové - bráchové...modrý a zelený. Musela jsem si je vzít oba, prostě musela, to se nedalo jinak. Představa, že je od sebe odloučím, to nikdy...takže jsme měli dva.. Když jsou dva, tak se nikdy mluvit nenaučí, nám to ale nevadilo. Pojmenovali jsme je Ferda a Ferda, prostě Ferdíkové. Modrý byl dominantní, svého brášku kolikrát nepustil k zobu, dokud se nenažral sám a když po pěti letech umřel, tak to byla úleva pro nás i pro zeleného Ferdu - on byl totiž nemocný, vyrostl mu pod zobákem nádor, který byl větší než jeho hlava a prakticky ho zadusil. Byla to úleva pro nás i pro něj, prakticky jsme "čekali" že umře. Zelený po smrti brášky doslova a do písmene ožil. Začal víc jíst, byl společenský, miloval nás, sedal nám na ruku, prožil si svých "pět let slávy"
Dneska ráno jsem se šla do kuchyně napít a koukám, on leží na dně klece, mrtvý. Na zádech, zatnuté pařátky, hlavičku na stranu, otevřené oči...musela ho ranit mrtvice, měl to naštěstí rychlé, protože večerní proso měl ještě vyzobané (skořápky rozpůlené, proso sežrané, ti, co mají andulky, ví), jablíčko, které jsem mu večer dala do klece, ozobané...Položila jsem skleničku s prásknutím na kuchyňskou linku a ještě mu automaticky říkám: "Ferdo, to snad nemyslíš vážně..." No, myslel to vážně...Vzala jsem jeho tělíčko, byl ještě teplý a neztuhlý, muselo se to stát snad před hodinou předtím, než jsem ho našla...Moje kočky mne překvapily...seděly nehnutě před klecí, která je vysoko, ocasy obtočené kolem pacek, prostě to "věděly", že umřel, koukaly nahoru, v očích divný výraz...prostě umřel kamarád...vzala jsem ho z klece ven, udělala mu rakvičku z krabičky od Perly...a klec jsem odnesla do sklepa a na její místo dala vzrostlou klivii v květináči.
Jenže ono to nějak nekončí...Vím, že je to o zvyku. Ale kdykoliv teď jdu do kuchyně, tak automaticky hvízdnu na Ferdu, než si uvědomím, že tam není. Krájela jsem ledový salát a vezmu lupen a přistihla jsem se, že cpu nepřítomně jako blbec ten lupen mezi listy klivie, jako do Ferdovo klece. Zametám a na koštěti ulpělo pár zelených pírek a já: "Ferdo, ty se přepeřuješ?" než mi došlo, že už není! Je fakt neuvěřitelné, jak si člověk za ty roky zvykne na přítomnost malého ptáčka..Když jsem to říkala jedné nejmenované (radši) člence mojí rodiny, řekla mi jen: "Ty naděláš, PITOMEJ ANDULÁK" Tak jo, pitomej andulák, ale milovanej.
Co říct na závěr - asi to, že když má někdo zvíře, které má rád, tak po jeho smrti (ač to bolí, já vím) se může utěšit tím, že to jeho zvíře prožilo plnohodnotný život. Až mi umřou moje kočičky, budu na tom mnohem hůře, než jsem teď, protože přece jen ke kočkám mám bližší pouto než k andulákovi. A i když se tak stane, tak si budu říkat - všechna naše zvířena byla u nás šťastná a spokojená. Nikdy netrpěla hladem, nikdo je netýral. Měla plno lásky a pohlazení a mazlení. Prožila si krásný a šťastný život plný jídla, mazlení a bezpečí. Nikdo z nich neumře ve škarpě jako starý prašivý pes. Proč tento blog píšu - pro ty, co mají zvířata, milují je a jejich odchod ze světa je trápí. Mě trápí to, že jsem Ferdu "nestihla", umřel sám. A ve smrti nikdo nechce být sám. Ale když je zvíře za života šťastné a spokojené a nikdo ho netrápí, odchází se mu lépe.
