Přes vánoční svátky jsem sežrala neuvěřitelné množství potravin, což se také projevilo na mém exteriéru. Najednou jsem se nemohla dostat do džínů, natožpak do sukně, kterou mám už asi 15 let a VŽDY jsem se do ní vešla - prostě krize.....povánoční majonézová krize...:-)
Rozhodla jsem se něco se sebou dělat....při pohledu do zrcadla mi bylo jasné, že první kapitolou budou vlasy. Kašlala jsem na ně, rostly mi jako žíně, jen jsem je občas odbarvila nekvalitní barvou od vietnamců na "vyblitě červenou" nebo "vyblitě hnědou"- i objednala jsem se mezi svátky ke své kadeřnici, aby mi udělala melír, který mi dle názoru mého i manžela a známých nejvíc sluší.
"Je mi nějak blbě.." uvítala mne moje kadeřnice Zuzka. "Ale?" vtipkovala jsem...ovšem nebylo nic k vtipkování, říkám Zuzce: "tak dáme melír" a ona: "javor...":-), řekla mi: "poslední dobou jsem nějaká mrtvola.." a jala se míchat barvu, ustalovač a napatlala mi bílou barvou pramínky po celé levé straně hlavy, podložila je alobalem a najednou utekla na wc.
"Zuzi?" zkusila jsem opatrně a zaklepala na záchod. "Bllllll..é=ééééééééééééééééééééééééé...chchrchchrchchrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr éééééééééééblblblblblblblllééééééééééééééééééééééééé" bylo mi odpovědí. Seděla jsem jako tydýt s jednou půlkou vlasů nabarvenou na melír a druhou na "hovno" a když Zuzka vyšla z hajzlu, povídám jí: "ty - hele...co ti vadí?"
"Smrdí mi ta barva..."
"Aha, "opáčila jsem - "tobě smrdí barva, kterou dvacet let dáváš na hlavu lidem, najednou ti smrdí, jsi v tom, že jo?" a Zuzka: "Nee...to nee..to by byla chyba, asi, já děti mám..." Já jí říkám - no, jen si udělej test.." Když se vyzvracela, uděläla mi druhou půlku hlavy, ale ač jsem jí zaplatila plnou cenu, tak stejně mám melír našišato...a pak přišla smska od Zuzky tohoto znění:
"mela si pravdu nech si to patentovat. sedm a pul mesice nebudu moct pit"
Krásná reakce na to, že bude mít dítě :-)
Dneska jsem šla se vlivem vánočního obžerství, po kterém nezapnu knoflík ani od sněhulí, natož od džínů, projít. Jdu si takhle pěkně po vesnici a najednou vidím, jak si někdo v závěji navátého sněhu postavil takový sněhový dům. Měl i okýnka, koukala jsem na něj s nostalgií, ráda jsem vzpomínala na to, jak mi můj táta a strejdové vždy ze sněhu postavili iglů a jakoby tam semnou, s malou, "bydleli". Tak jsem si zavzpomínala, jdu okolo...a najednou vidím nehybnou postavičku...
Prostě na sněhu tváří dolů ležel nehybně malý chlapeček v kombinéze...tvář měl zabořenou do sněhu, nehýbal se...ruce roztažené...Já zpanikařila, strašně. Okamžitě jsem tam naběhla, říkám si . "ježišmarjá, on jë snad mrtvej..", myslela jsem si, že třeba boboval a narazil si hlavu...hned si vybavovala první pomoc, že ho musím dát do stabilizované polohy, štrachala jsem v kapse pro mobil...a najednou se za pravou stranou "opevnění" vynořilo pět střapatých kulichů, v ruce umělohmotné samopaly..
"Hej, ty náno jedna, co nám tu šlapeš po bunkru!!" zařval jeden kulich....a v tu chvíli se probral "omráčenýi" chlapeček:
"Di pryč!!!" zařval: "my si tu hrajeme na Stalingrad a já sem mrtvola!!!"
Inu, chápu. Rušit obléhání a dupat v opevnění se opravdu nemá...Natož snažit se dávat mrtvoly od Stalingradu do stabilizované polohy a volat jim sanitku..:-)
Odcházela jsem, v ruce mobil a najednou mi někdo zatahal za rukáv.
"Teto.." říkal mi malý kluk od sousedů přes barák.."já za to nemůžu, já sem byl mrtvola, teto, ani bojovat mě nenechali...vzali mi samopal a prej bych trefil hovno..tak jsem měl bejt mrtvej, ale byla mi zima...si hodná, fakt.., teto....:-)
No povím vám...takové krásné vyznání od pětiletého kluka, to fakt stojí za to...:-)
Šťastný Nový rok všem mým čtenářům přeje Vaše Peta..:-)
