Dobrý den, my jsme....aneb Jehovisti v Čechách

Poslední dobou mám pocit, že bych měla odstříhnout zvonek do našeho bytu, kde v cihlové novostavbě na malé vesnici žije cca 8 rodin. Bývala to oáza klidu, jenže pak začlo neustálé zvonění. Pominu-li dealery různých společností, co nabízí levnou elektriku nebo plyn, vždy slušně odění v kvádru či kostýmku a valící vám klíny do hlavy, kterak právě s jejich společností dosáhnete té největší úspory (vyhazuju je okamžitě, byť slušně, se slovy nemám zájem, jděte pryč), tak se nám tu jakoby přemnožili Jehovisti.

Ještě když jsem bydlela v Praze s rodiči, byli Jehovisté pravidelně zvonící otrapové,(nejlépe v čase, kdy táta koukal na zprávy, takže byl vyrušen a nasrán) Otrapy táta vyprovodil poprvé se slovy, že v nic nevěří. Podruhé se slovy, ať mu dají pokoj a neruší ho protože je po noční. Potřetí se zeptal "Kdo je?" a odpověděli: "Chtěli bysme s vámi promluvit o Bohu" Nevydržel a poslal je do zadele velmi nevybíravými slovy. Ani to je neodradilo, zvonili počtvrté a řekli mu, že tápe ve víře, že oni mu poradí a že se ho zmocnil ďábel. Táta to dal k dobru v hospodě, smáli se tomu všichni, ovšem další den opět zvonek, opět paní ve středních letech a pán, kterého bych tipovala do nějakého hororu, vypadal jako Roman Castevet z Rosemary má děťátko. Opět další  dotaz, jestli se nechce pán spasit. Táta nevydržel. Řekl jim - tak moment - napustil kýbl s vodou a vyill je na ně. Se slovy "Jděte už někam, nechte nás na pokoji!" uháněli jako by jim koudel hořela u zadku a už se u nás nikdy neobjevili.

Smála jsem se tomu, ale jen do té doby, než nás zasáhla zpráva, že mamčina spolužačka zemřela při nehodě v autě, které řídil její muž, do té doby normální chlap. Dvě dcery sedící vzadu to odnesly zlomeninama nohou, jedna byla operovaná, zůstal jí v noze pak hřeb. Představte si, že na pohřbu té paní už seděl Jehovista, který zlomeného vdovce a otce dvou zraněných dcer odchytil a v jeho zoufaství mu právě nabídl cestu k Jehovovi. Hned na tom pohřbu.

Oni jsou jako hyeny. Hledají v novinách kdo kdy kde zemřel, chodí pak na pohřby a tam přesvědčují zlomené pozůstalé, kteří se chytají jakéhokoliv stébla, aby uvěřili v jejich šílenou víru. Během dvou týdnů po pohřbu už byl vdovec jejich. A hádejte co se stalo - Odmítl dát vyndat té mladší dceři hřeb z nohy,, neboť by u toho musela být transfuze krve. Měla obrovskou naději na to, že bude zase normálně chodit, ale on to nedovolil a holka se kejzá po světě s hřebem v noze, protože jí je teprve čtrnáct. Jejich prarodiče ho chtěli zbavit svéprávnosti, aby holka mohla být operovaná a aby mohla chodit, ale on už je polapenej v jejich Jehovové sektě, rozkmotřil se se všemi, holky odvezl na nějaký statek, kde ted bydlí. Chodí po okrese zvěstovat to jejich učení, mamina ho viděla, říkala - "jako robot, říkala jsem mu - co by na to řekla Libuše? a on - Libuše je v královstí našeho pána. A máma - tak proč holce nedovolíš operaci, hergot, prober se, vždyť se známe odmala, to nejsi ty..."  A řekl jí - jsi pomýlená, je načase studovat Bibli s námi....

Začala jsem se o Jehovisty trochu zajímat, už jen tím ,jak máma byla hotová z toho, co se stalo a oni mají dokonce takový deníček, kde si vedou záznamy u kterých lidí kdy kde byli, zapisují si tam i kdo jim co řekl, koho nelze přesvědčit, koho by možná šlo přesvědčit a hlavně mají v merku i pohřby, kam chodí  a utěšují zlomené lidi,, co ztratili blízkého člověka a pokud se jim ho podaří zviklat ,tak mají bod navíc u té své "spasitelské služby" Tomu já říkám hnus, nemůžu říct hyenismus, protože ani takhle se hyena nechová.

Ke mě neustále lezou také. Otevřela jsem jednou v šatičkách a culíkách a jehovistka v dlouhé sukni, bytelných botách a šedivém kabátě se mě zeptala:"ahoj, máš doma rodiče?" (Byla jsem v té době pět let vdaná) Já říkám - "Co prosim? a ona - "Pardon - přemýšlela jste někdy o konci světa?" i vypakovala jsem jí. Druhý den zvonek, myslela jsem, že je to sousedka, která měla přijít na kafe, rozpráskla jsem dveře a na rameni mi seděla moje černá kočka Madlenka, ona po mě s oblibou leze.....a jehovistka viděla černou kočku na rameni, mne v černých šatech a řekla mi, že jsem ďábel a chce mě spasit, že se všichni dočkáme konce světa a jen ti vyvolení přežijí. I měla jsem dobrou náladu (po pár decích vína) a řekla jsem jí - "Fajne, a co mě v tom nebi s jehovou čeká?" a ona - "Jen mír a láska" a já rozpumprdlíkovaná  jsem opáčila: "To je na houby, v pekle bude větší sranda" No to jsem si dala....

Od té doby tady zvoní dvakrát denně a chtějí spasit mojí duši. Nepomáhají ani výhrůžky manžela, kterému došla trpělivost a vylítl na ně a skoro je fyzicky napadl, protože už je to fakt neúnosné. Vyhrožoval jim, že zavolá policii, ale co by jim tak mohla policie říct, nic, jen - jděte jinam. Jsou jako z horroru Ti druzí...neustále klepou a zvoní.Přemýšlím, že odstřihnu zvonek, abych měla pokoj, ale oni jsou tak neodbytní, že by klidně i klepali na okno a lezli balkonem (bydlíme v přízemí)

Tak snad jen nyní použiji text jedné punkové skupiny V.T. Marvin - "Jsou ještě horší než dealeři, ty člověk nemusí vyhánět od dveří"

Napadá mě jen pořídit si účinný pepřák nebo rovnou zbraň. Až mi jednou dojde trpělivost a zastřelím je, tak mějte na paměti, že jsem to s nimi v jádru myslela dobře a slova - jděte do prdele - znamenaly doslova to, kam mají jít.

Hezký večer všem, pokud možno bez úchylných sekt.

Petra