Statistiky potvrzují, že muži daleko hůře snášejí psychickou zátěž spojenou s vrcholovým sportem. Řada fotbalistů končí sebevraždou a z těch, co přežijí, spousta propadne alkoholu nebo drogám.
Množící se informace o tragédiích vrcholových sportovců, jak aktivních, tak po ukončení kariéry, navozují otázku: neničí vrcholový sport muže? V dnešní podobě vrcholový sport vyžaduje absolutní oběti, které často doprovází nesvoboda, úrazy, doping, stres a nervové vypětí. Přidejme si k tomu křehkou psychickou stránku, sklony k depresím, vrozené dispozice k jednostranné orientaci a obtíže vyrovnat se s neúspěchem a zejména s nevyhnutelným koncem kariéry. Vrcholový sport v mužském provedení potom sklízí velmi smutné ovoce. Statistika je neúprosná a černá vlna sebevražd českých fotbalistů z loňského roku zdaleka nebyla něčím výjimečným. Jak se dočtete zde a zde, podle studie FIFPro z roku 2014 více než čtvrtina profesionálních fotbalistů trpí depresemi nebo úzkostnými stavy. Ve stejném článku se připomíná také deset případů sebevražd známých českých sportovců, výhradně mužů. Další případy od nás i ze světa, opět výhradně mužské, najdete tady. A příběhů sportovců, kteří nezvládli konec kariéry, případně ani kariéru samotnou, a bojovali s alkoholem, drogami nebo sklony k násilí, je plný internet.
Že tyto psychické problémy postihují především muže, je dáno jejich mentálním nastavením. Bojují o vítězství, moc a slávu do poslední mrtě… a pak už to najednou nejde. „From hero to zero“, říkají tomu Angličani. Ze dne na den o ně přestanou pečovat agenti nebo klub a jsou z dlouholeté celkem bezstarostné bubliny hozeni do reality, kde nikoho nezajímají. Najednou ztratí životní náplň, zdroj často nadstandardních příjmů i sebedůvěru. Aby zvládli konec kariéry bez pomoci třeba alkoholu a se ctí, potřebují nějakou novou naplňující činnost, kterou ale v průběhu aktivního sportování neměli kdy rozvíjet.
Ženy vrcholové sportovkyně mají zase typicky svoje psychické problémy, v poslední době se hodně píše o anorexii a bulimii, ale sebevraždy páchají opravdu výjimečně. Také konec kariéry u nich bývá přirozenější a lépe zvládnutý. Důvod je prostý – plynule přejdou do mateřské role, kterou odkládaly právě z důvodu sportovní kariéry. Hezky to vysvětluje loňská diplomová práce na téma Ukončování sportovní kariéry: „… děti jsou pro ženy poměrně častým důvodem k ukončení sportovní kariéry a často tuto fázi dokonce ulehčují. Žena má najednou jiné preference, jiné starosti a zájmy a není upnutá pouze na svůj sport.“
Ženský přístup k vrcholovému sportování bývá zdravější, protože ženy nesázejí vše na jednu kartu, rozvíjejí i další zájmy a jiné své role, takže sport a vlastní výsledky vidí reálnějšíma očima a s prohrou se jim nehroutí svět. Lépe odhadnou míru zátěže a díky své přizpůsobivosti se snadněji adaptují na život bez vrcholového sportu.
Vrozená mužská soutěživost a bojovnost - ten pozitivní motor, který muže žene k výsledkům - se ve vrcholovém sportu snadno může překlopit v něco negativního. Kvůli svému jednostrannému zaměření muži hůře snášejí tlak, pod kterým se buď zlomí (a pomáhají si třeba alkoholem nebo drogami) nebo se přetíží až na hranici vlastních psychických a fyzických možností. Výsledkem pak mohou být sebevraždy nebo třeba nečekané zástavy srdce, jak je známe od mladých fotbalistů.
Vychází z těchto řádků, že nepřeji mužskému sportu? Nemyslím si. Jen chci upozornit na velká rizika, o kterých se příliš nemluví, a to ke škodě samotných sportovců.
Nemám nic proti mužskému sportu, i když se mi ženský líbí mnohem víc…
Nemám nic proti mužskému přístupu k vrcholovému sportu, i když vede k tolika sebevraždám a úmrtím z přetížení...
Nemám nic proti mužským soutěžím, i když ženské soutěže nemají tolik psychických následků…
Nemám nic proti mužům, no to už vůbec ne…
Jen si pořád myslím, že to opravdové mužské hrdinství spočívá v něčem jiném. Ne v bodech a brankách a koších, ne v medailích a titulech, ale v ochotě bojovat v tom skutečném životním zápase - zavézt auto do servisu, zavěsit poličku, vyměnit žárovku. Chápu muže jako protiváhu ženského světa, jako ženino druhé já, které se k nám chová tak, jak se chováme my k němu.
Mám úctu k úspěšným mužům, jako byli a jsou Emil Zátopek, Josef Masopust, Jiří Raška, Ivan Lendl, Roman Šebrle, Jaromír Jágr či Petr Čech. Jejich příběhy utvářely identitu českého mužského sportu. Mně ovšem imponuje ještě o něco více jiné mužské hrdinství, o kterém už tady byla řeč.
Kdo se teď mocně nadechujete k odpovědi, ještě chvíli vydržte. Blog je parafrází na článek místopředsedy Českého olympijského výboru Zdeňka Haníka a reakcí na rozhovor s psychoterapeutem Milanem Studničkou. Tématem obou textů je nevhodnost vrcholového sportu pro ženy, ty psychicky labilní éterické bytosti, které sice zvládnou práci na dvě směny, ale vrcholové sportování a soutěživost jsou pro ně naprosto nevhodné.
Pár citátů na ukázku, ale celé je to v jednotném duchu:
Ke mně chodí několik olympioniček a jedna je psychicky labilnější než druhá.
Pokud máte holku, nechtějte, aby byla vrcholová sportovkyně. Holčičce, která je vedena k výkonnosti, to vždycky ublíží. Znám spoustu vrcholových sportovkyň, a to nejen ty, které ke mně chodí na psychoterapii, a rozhodně to nejsou šťastné ženy.
Když sportují holčičky, musí si konkurovat, což je úplně proti jejich přirozenosti.
Žena, která je se sebou v pohodě, si nic nepotřebuje dokazovat.
(Milan Studnička)
Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat. Mnoho moderních žen ovšem ztratilo kontakt se svou pravou ženskostí a jsou v hloubi duše nešťastné, protože by raději našly harmonii a tvořivý vztah s mužem než vládu nad ním. Tedy remízu, ne vítězství.
Je mým trvalým přesvědčením, že holky chtějí být muži vedeny, pouze nechtějí, aby se jim stříhala křídla.
Většina ženských trenérů vám potvrdí, že ženy raději trénují, než hrají.
O to směšnější mi připadá, když si ženy, éterické bytosti, začnou hrát na vojáky. A vrcholový sport je hraní na vojáky.
Můj despekt k ženskému vrcholovému sportování vyplývá z mého celkového životního postoje.
(Zdeněk Haník)
Všechny ty texty (i můj) jsou sexistické, znevažující a nesmyslně generalizující. Nemůžeme lidi dělit ani na psychicky odolné muže a labilní ženy, ani na psychicky odolné ženy a labilní muže. Vrcholový sport je zkrátka nesmírně náročné a stresující prostředí, se kterým se někteří jedinci obou pohlaví vyrovnávají hůř než jiní.
Ale co možná stojí za zvážení, je složení Českého olympijského výboru. Vede ho předseda a čtyři místopředsedové, samí muži, a ve výkonném výboru jsou ze 17 členů jen tři ženy, které nezastupují konkrétní sportovní svazy, ale paralympioniky a fair play. Připomeňme si, že na poslední olympiádě získaly České republice šest ze sedmi medailí ženy. Z článku pana Haníka mám naléhavý pocit, že by si náš ženský sport zasloužil výměnu některých vrcholných funkcionářů, kteří rozhodují o jeho financování. Minimálně dinosaurů, co myšlenkově uvízli někde v 19. století a na ženský sport koukají přes prsty jako na něco méněcenného.
