Ke vzpomínkám poněkud intimnějšího rázu mě inspirovala zpráva o několika novozélandských matkách, které byly přistiženy při kojení za volantem. Vyděsilo mě to, protože podle mého názoru strašně riskují. Ale zároveň jsem si připomněla vlastní zážitky a objevila v nich trochu pochopení pro matky, které se snaží (i když velmi nešťastným způsobem) spojit kojení s další činností. Ony některé děti opravdu pijí neskutečně dlouho.
Třeba jako moje nejstarší, která usoudila, že jsem takový lepší dudlík, který zároveň hřeje a voní a hladí a občas z něj něco teče a vůbec je daleko příjemnější než ta gumová věc, co se jí cpe do pusy mezi pitím. Její kojení proto vždycky trvalo minimálně půl a někdy i tři čtvrtě hodiny. Ležela mi na ruce, spokojeně cumlala a občas trošku ucucla. Když jsem jí zkusila „dudlík“ sebrat, začala usilovně tahat a ukřivděně na mě vykulila oči: „Co je, vždyť já ještě piju!“ Dcerunka tak trávila kojením většinu bdělého času a taky část nebdělého, protože občas pila i v jakémsi polospánku. A já jí to trpěla – jednak z nezkušenosti prvorodičky a jednak z důvodu, že jsem si to s jedním dítkem mohla časově dovolit. Nejvíc knížek jsem tenkrát přečetla právě při kojení...
Paradoxně čím déle dcera pila, tím méně přibývala a doktorce se její nízké váhové přírůstky vůbec nelíbily. Nabádala mě, abych jí dávala pít častěji, třeba po hodině a půl, což mě docela vyděsilo, protože potom bych dítě prakticky ani nemusela odtrhovat od prsu. Takže jsem posléze začala s přikrmováním, ale ani to nepomohlo a odpor k jídlu dceři nakonec vydržel až do puberty. Kdyby tenkrát doktorka věděla, že navzdory soustavné snaze celé rodiny nacpat jí něco – cokoli – do žaludku bude ještě ve dvanácti letech vážit žížaloidních 29 kilo, možná by mě do přikrmování nenutila. Dceřiny nízké váhové přírůstky totiž rozhodně nezpůsobilo ani malé množství mého mateřského mléka ani jeho nízká výživová hodnota. Přesvědčivě to prokázalo mé druhé dítě, jehož kojení ani nemohlo probíhat odlišněji.
Syna jsem opravdu do jídla nutit nemusela (a nemusím doteď :-)). Když jako miminko vycítil, že ho do náruče neberu jen tak naplano a opravdu nastal vytoužený čas krmení, místo breku dychtivě vycenil dásně a nedočkavě kopal nožkama a rejdil hlavinkou tak dlouho, dokud nenašel zdroj. V ten moment se do mě Otesánek bleskově „zahryzl“ s výrazem hladového vlka, který jedl naposledy před týdnem a ne před pár hodinami. Mohutně zabral a táhl a táhl, zároveň si mě celou dobu přidržoval ručkama, abych náhodou neutekla. Občas mě nedočkavě popleskával nebo mi svými jemnými, jakoby papírovými nehtíky zanechával na kůži prsou drobounké červené cestičky – to jak se usilovně snažil zařídit, aby mléko teklo co nejrychleji. Celé tohle „krmení divé zvěře“ zpravidla netrvalo déle než pět minut, po kterých nasycený synek doslova odpadl, nasadil blažený úsměv a vyčerpaně usnul – aby se za dvě a půl nebo nejpozději za tři hodiny naléhavě dožadoval opakování.
Všichni doktoři, kteří s ním v raném věku přišli do styku, mi vysvětlovali, že toho tlouštíka nesmím tolik přikrmovat - přitom až do osmého měsíce nedostal nic jiného než mateřské mléko. Vynadáno jsem ostatně dostala už v porodnici, kde synek hned druhý den po narození vyžahl na jeden zátah stotřicítku. Doktorka nad tím vrtěla hlavou a prohlásila, že ho nesmím nechat tolik vypít, protože se určitě pozvrací. Lehce se jí to řeklo, ale trhej hladového vlka od žrádla! A s tím zvracením se stejně spletla – nenažranec samozřejmě nepustil ani kapku a čtvrtý den šel domů o čtvrt kila těžší než při narození, což mi matky, které stále toužebně čekaly na dosažení porodní váhy, upřímně záviděly.
Novozélandský problém s matkami kojícími za volantem mi připomněl hlavně zážitky s mojí nejmladší. Kojila jsem ji ze všech tří nejdéle, až do toho dne, kdy začala soustředěně zjišťovat, jestli náhodou nejsem jak k pití, tak k jídlu. Protože měla už rok a čtvrt a přiměřeně vyvinutý a ostrý chrup, usoudila jsem, že bude rozumnější poskytovat jí k jeho broušení jiné věci. Ale do té doby jsem s jejím kojením zažila leccos zajímavého – hlavně díky tomu, že jsem se konečně osmělila a po vzoru dalších matek se přestala ukrývat do ústraní, jakoby šlo o něco nepřirozeného či neslušného. Vytrénovaná z nudistických dovolených (o kterých si můžete přečíst tady) jsem kojila jak v přítomnosti příbuzných či kamarádů, tak na veřejnosti – třeba na lavičce v parku, v restauraci, na koupališti nebo při návštěvě zoologické. Asi to přišlo i s věkem, že se mi posunuly priority a nakrmit dítě pro mě zkrátka bylo důležitější než obava, jestli se někdo cizí náhodou nepohorší nebo nezahlédne něco nepatřičného. Protože přesuny dítěte k prsu a od prsu bývaly dílem okamžiku a okolí v takových situacích zpravidla diskrétně odvrací zrak, zpětně jsem přesvědčena, že opravdu jen výjimečně mohl někdo zahlédnou něco víc než pruh nahé kůže. A pokud ho snad kojení přece jen pohoršilo, pokládala jsem to za jeho problém (a pokládám dosud).
Do nejkurióznější situace jsem se při kojení dostala během cesty na dovolenou na chorvatský Brač. Jeli jsme tenkrát přes noc a cesta se nečekaně zkomplikovala zjištěním, že syn dostal plané neštovice. „Lepší“ zprávu si v šest hodin ráno na chorvatské dálnici těžko představit. Dilema vrátit se / odjet na zaplacený pobyt jsme nakonec vyřešili dálkovou konzultací s doktorem, který doporučil pokračovat. Ale zdrželi jsme se a do Splitu vjížděli nejen s opupínkovaným dítkem, ale i s vědomím, že trajekt odjíždí asi za půl hodiny. Když se do toho probudila malá a dožadovala se stravy, přistoupila jsem k nouzovému řešení...
A tak se stalo, že chorvatský strážník, kterého jsme se zeptali na cestu, při vysvětlování směru diskrétně odvracel hlavu a dělal, že nevidí, jak ta šílená turistka naprosto nepředpisově chová dítě na předním sedadle a ke všemu ho přímo za jízdy (i když nikoli za řízení) kojí. A jakkoli jinak vozím děti zásadně bezpečně, jsem moc ráda, že tenkrát k mému prohřešku "in extremis" přistoupil benevolentněji než dnes jeho novozélandští kolegové. Protože jinak by nám ten trajekt určitě ujel :-)
