Pokaždé, když se někde po světě otřese země, přivalí tsunami nebo zafouká tornádo, zápecnicky si v duchu zalibuju, jak je nám vlastně dobře v té naší české kotlince. Za zemětřesením musíme vyjet nejmíň do Itálie, po sopkách se slehla zem a hurikány známe akorát z televize. Prostě pohodička, stará dobrá střední Evropa, a kdo odtud kdy vytáhl paty, šeredně si zahrával se životem.
Až letos mě napadlo, že jsou na světě i horší věci než přírodní katastrofy.
Vezměte si takový hurikán Sandy versus české komunisty.
O Sandy se vědělo dlouho dopředu a varující hlasy zněly unisomo. Nikdo neuklidňoval, že lidem vlastně žádné nebezpečí nehrozí, ani jim nenamlouval, že Sandy přináší světlé zítřky. Nikdo se na ni netěšil, a tak ani nemohl být hořce zklamán.
Před Sandy se dalo utéct, i když se lidé museli rozhodnout včas a utíkat hodně daleko. A pozor – hlavně měli jistotu, že se brzo budou moci vrátit.
Sandy zabíjí po desítkách, komunisti po tisících.
Zmar a zkáza, kterou Sandy přináší, je pouze jednorázová a rozhodně se nepovleče celé roky a desetiletí.
Nejhorší úder Sandy je ten první, takže lidé mají jistotu, že v dalších dnech už bude jenom lépe a lépe.
Jak rychle Sandy přitáhne, tak rychle zase odtáhne. O tom si u nás můžeme akorát nechat zdát.
I Sandy za sebou pravděpodobně pošle nějakého nástupce, ale ten bude mít aspoň tolik slušnosti, že si změní jméno.
Řeknu vám, radši bych ty hurikány...
