Když nám zloděj strčí ruku do kapsy, spustíme povyk. Když nám jiný řidič odře lak na autě, pěkně s ním vyběhneme. Když nám neoprávněně pošlou vyšší účet, jsme vzteky bez sebe a rozhodně to tak nenecháme. Ale když nás k smrti nudní přednášející okrádají o čas, který je vlastně tím nejcennějším, co máme, sedíme tupě jako ovce.
Nevím, na kolika školeních, přednáškách či konferencích jste v poslední době seděli. Já se z pracovních důvodů na nějaké vyskytnu poměrně často a ten jev pozoruji všude – je jedno, o jaký jde obor, a nezáleží na tom, jestli se přednáší spíš laikům nebo profesionálům. Uspávači hadů jsou v převaze všude a Čechů, kteří své myšlenky umějí prodat, srozumitelně vysvětlit a především dokáží zaujmout posluchače, je žalostně málo.
Už úroveň přípravy často ukazuje, jak málo si přednášející váží svého publika. Bez uzardění promítnou půl roku starou prezentaci a ani se nenamáhají přepsat její datum. Místo přizpůsobení svého referátu konkrétnímu složení auditoria očekávají, že se každé publikum přizpůsobí jejich kolovrátkově omílaným informacím. Někteří pustí prezentaci v angličtině s ledabylým vysvětlením, že si ji připravovali na jinou konferenci v cizině (a čeští posluchači jim nestáli ani za to, aby ji přeložili). Ale nad tím vším by šlo mávnout rukou, kdyby samotné vystoupení mělo nějakou koncepci a bylo na něm znát, že si referující předem promyslel, jak ho nejlépe vystavět. A uvědomil si, že posluchače neuchvátí ani opakováním vět z právě promítaných slajdů ani monotónním předčítáním z papíru.
Samozřejmě se najdou i Češi, kteří přednášejí výborně, ale obecně je úroveň českých spíkrů skutečně žalostná. Nejvíc ten rozdíl vynikne ve chvíli, kdy na konferenci přednáší nějaký cizinec, zejména pak Američan. Opět je jedno, jestli jde o zakladatele sítě fitness center, špičkového chirurga nebo IT specialistu - to jsou přednášky, na kterých zaručeně neusnete. Obracejí se na posluchače s dotazy a nutí je, aby o problému přemýšleli a sami dospěli k závěru. Jejich vystoupení zpravidla nepostrádá vtip ani závěrečnou pointu, takže vám z hlavy jen tak nevypadne. Pravda, někdy bývají zahraniční spíkři zaskočeni pasivitou českého publika, které není zvyklé aktivně se zapojovat. Ale ti nejlepší si poradí i s tímto problémem a navzdory jazykové bariéře dokáží rozproudit diskusi na české poměry nevídanou.
Schopnost prezentovat se na veřejnosti samozřejmě není dána každému, ale americký příklad ukazuje, že se v mnoha případech dá natrénovat. Jak mi nedávno řekl člověk, který dobře zná konferenční prostředí v Evropě i v Americe, ono Američanům, kteří se chtějí prosadit, ani nic jiného než trénovat nezbývá. Každý šéf týmu je tam zároveň vynikajícím řečníkem, protože jinak by se šéfem prostě nestal. A ať stojí sebevýš, když vystupuje na konferenci, nikdy si nedovolí podcenit přípravu a neváhá se části projevu učit zpaměti. Na schopnost prezentovat se kladou velký důraz už americké střední školy, o univerzitách nemluvě. Protože v Americe sice můžete být vědec, ale pokud si svou řečí neumíte na vědu vydělat, tak vás ji nenechají dělat. A nekvalitní přednášení se tam jednoduše netoleruje.
Proč je to u nás s přednášením taková bída? Myslím, že faktorů bude víc a trošku za to může i česká povaha, která je jiná než americká. S tím nic moc nenaděláme, ale třeba se školstvím by se trošku hnout mohlo - a mělo. Samozřejmě ve směru, že nestačí jen něco vědět (v tom jsou čeští studenti zřejmě lepší než američtí), ale neméně důležité je umět svou znalost prodat, předat dál. První náznaky už jsou, třeba středoškolské soutěže v debatování. Jenže tady jde o změnu celého přístupu a pohnout se školským molochem bude v každém případě běh na dlouhou trať.
Ale existuje i daleko jednodušší a rychlejší cesta ke zlepšení – tlak zezdola. Protože české prezentace zůstanou špatné jen do té míry, do jaké je posluchači budou tolerovat.
Dokud přednášejícím odpustíme úplně všechno, v klidu si při jejich projevu zdřímneme nebo vyřídíme pár esemesek a bez lítosti tento čas odepíšeme jako ztracený, nezmění se nic.
Dokud budeme na školení a konference jezdit ne kvůli sobě, ale hlavně proto, že nás tam vyslal zaměstnavatel nebo že je to formální nutnost v rámci celoživotního vzdělávání, nezmění se nic.
Dokud nezačneme svůj čas vnímat jako hodnotu a nedáme špatným přednášejícím najevo svou nespokojenost, nezmění se nic.
Jak to udělat? Důsledně využívat všechny možnosti zpětné vazby. Neignorovat závěrečné dotazníky, ale po pravdě do nich napsat, které přednášky se nám líbily a hlavně nelíbily. Nebát se odměnit dobré spíkry potleskem - a ty nejhorší klidně vypískáním. Brát každou konferenci, seminář, školení jako příležitost k rozšíření obzorů a zapojovat se do diskuse.
Protože dokud budeme neškodně spící publikum, tak si nic jiného než uspávače hadů nezasloužíme. A dobře nám tak!
