Turecké vlajky vesele povlávají ve větru, nápisy v turečtině lákají k občerstvení. Nejsme ani v Turecku, ani v turecké čtvrti někde v Německu, ale na silniční trase Bělehrad - Istanbul.
Pro jihoslovanské národy je Turek historickým nepřítelem číslo jedna. Něco jako pro nás Němec a Rus dohromady, ale ještě daleko hůř, protože Turkem, co v noci přijde a podřízne krk, se na Balkáně strašívaly děti; a mělo to celkem reálné kořeny. S etnickou nedůvěrou se navíc pojí ještě náboženská, protože islám se pro Srby a Bulhary taky rovná Turek a nepřítel. Sice už dobrých sto a více let je to historie a balkánské národy se od té doby několikrát dokázaly úspěšně vyvražďovat i bez Turků, ale hořká několikasetletá zkušenost z kolektivní paměti jen tak nezmizí.
Přesto dnes na hlavním silničním tahu Bělehrad - Sofie a dál k tureckým hranicím vesele povlávají turecké vlajky s půlměsícem. Někde visí na stožáru, jinde jsou připojené jako výrazný symbol u nabídky, která v turečtině láká na halal stravu, ubytování mezi soukmenovci a další služby poskytované Turky Turkům. Červená vlajka je jednoduché a z dálky rozpoznatelné znamení, které cestovatelům říká, že tady budou mezi svými. A počet vlajek ukazuje, že turecký business v kdysi Osmany porobených balkánských zemích jenom kvete.
Kdo tudy projíždí začátkem léta a pod vlivem poplašných zpráv vyhlíží vlnu muslimských uprchlíků valící se od jihu na sever, bude nejspíš překvapen muslimskou vlnou mířící přesně opačným směrem. V západoevropských zemích začínají prázdniny a místní Turci, kteří se počítají už na hezkých pár milionů, vyrážejí na dovolenou... kam jinam než do Turecka. Nebo odvážejí děti k babičce na prázdniny. Nebo se jedou pochlubit rodině novým autem a dovézt dárky. Každopádně mají vozy nacpané tak, že letadlem by to opravdu neodvezli, a tak raději volí dlouhé putování po vlastní ose. Někdo jede přes Záhřeb, jiný přes Budapešť, ale v Bělehradu se všichni Turci slijí do jednoho mohutného proudu a hlavně o víkendech ucpávají hraniční přechody a mýtné budky na dálnicích, kde se tvoří i několikahodinové fronty.
Na té dlouhé a nepříjemné cestě je potřeba se občerstvit, najíst, vyspat, případně opravit auto, ale tihle Turci nemají hluboko do kapsy a rádi za služby zaplatí. Mnozí z nich tím raději, když to budou služby poskytované zase Turky. Přespí v motorestu, kde nepotkají žádné poloodhalené ženy, strava bude zaručeně halal a v pokoji nenajdou v minibaru alkohol, zato nebude chybět modlitební kobereček. Nebo to třeba bude úplně sekularizovaný penzion, ale vařit se bude po turecku a dopravní zážitky si s ostatními povypráví v turečtině, takže se už na cestě budou cítit jako doma.
Potud vše ok, proč ne. V Bulharsku žije početná turecká menšina a v srbském Sandžaku zase Bosňáci čili muslimové, takže proč by místní nemohli nabízet služby svým soukmenovcům. Nebo proč by se tady nemohli usazovat Turci z jiných zemí a provozovat business, ke kterému mají jazykové a kulturní předpoklady. Ale když projíždíte zjevně chudými venkovskými oblastmi, třeba z Niše k bulharské hranici, vidíte situaci očima místních a z toho pohledu až mrazí. Vesnice, kde přežívá jedině benzínka a v otlučeném baráku minimarket, ale na druhé straně silnice prosperující restaurace s tureckou vlajkou a klientelou v nablýskaných bavorácích a audinách. Evropští Turci sem přivážejí peníze a prosperitu, ale zase jen Turkům nebo těm, kdo se přizpůsobili tureckým pravidlům. Ostatní můžou akorát koukat, jak peníze projíždějí kolem.
V posledních letech jsme tou trasou jeli několikrát a i pro občasného pozorovatele jsou patrné základní trendy. Turecký proud stále sílí. Služeb cílených na tureckou klientelu přibývá. A co je asi nejviditelnější, z roku na rok (od července 2017 do července 2018) výrazně přibylo tureckých vlajek. Možná to souvisí s nástupem agresivního tureckého nacionalismu prezidenta Erdogana. Každopádně Turci v Srbsku a Bulharsku se po desetiletích nenápadného přežívání už nebojí zvednout hlavu a hrdě ukázat: jsme tady!
Na horké balkánské půdě možná začala tikat další časovaná bomba.
