Tak už ty herce netrapte!

Plachý úsměv Černé Madony Brněnské se změnil v trapný škleb, až divák zaplakal... Pár slov o divadle, které jsem snad ani neměla vidět.

Tušila jsem, že tohle představení nebude z rodu mimořádných zážitků, které si člověk s potěšením v duchu přehrává ještě po letech. Recenzi na Černou Madonu Brněnskou jsem si přečetla ještě před tím, než jsem šla do divadla. Ale bohužel taky až potom, co jsem koupila lístky na „jednu z nejočekávanějších premiér roku“, jak hlásala propaganda Mahenova divadla v Brně.

Měl to být velkolepý mysteriózně tragický příběh „o vojenské cti a zradě, o velké lásce a sebeobětování, o obrácení se k vyšším duchovním hodnotám, o dilematu volby mezi osobním a nadosobním“. Jako divák mohu potvrdit jen tolik, že to opravdu byla tragédie. A dokonce taková, že jsem se na konci rozbrečela. Smíchy.

Hra Černá Madona Brněnská (což je zázračná ochránkyně města) se odehrává v roce 1645 v době neúspěšného obléhání Brna mnohonásobnou přesilou švédských vojsk. Vznikla na přímý popud primátora Romana Onderky, aby oslavila hrdinskou historii Brňanů. A tak je děj pevně svázán nejen s historickými fakty, ale také s legendami a zcela smyšlenými osudy obyvatel města. Tajemno na požádání dodává třeba scéna s originální prasklinou ve tvaru jizvy, která se v dramatických okamžicích rozsvítí vánočním řetězem červených žároveček. Ale mysteriózní prvky nechybí ani v ději. Záhadou je třeba už to, jak se mohla obrana Brna udržet, když se městská rada po třech měsících obléhání zabývala výhradně žabomyším hašteřením a vzájemným poučováním z historie (to aby diváci pochopili dobový kontext).

Hlavním tragédem je radní Ondřej, kterého hraje Petr Halberstadt, jeden z nejlepších brněnských herců, kvůli kterému jsem tam vydržela až do konce. Prostě jsem ho v tom marném boji nechtěla opustit. Právě jeho postava celou dobu nenápadně řeší ono klíčové „dilema volby mezi osobním a nadosobním“, ale bohužel k tomu nemá o moc víc výrazových prostředků než významně mlčet a zádumčivě přicházet a odcházet. Do úst mu autor vložil jen prapodivnou směs patosu, opakujících se banálních větiček a současné mluvy. Takže třeba manželce uctivě vyká, ale bez rozpaků se jí zcela moderně zeptá, jestli spala s jeho přítelem.

Další postavy mají do hry vnést komično, ale herci je ve snaze zachránit situaci přehrávají, jejich výstupy působí násilně a odměny v podobě smíchu se jim jaksi nedostává. Ona komika je mrška plachá a dost dobře ani nemůže fungovat ve hře, která postrádá dramatičnost a spád a kterou navíc přerušují didakticko-historické vsuvky z audiozáznamu.

Asi vůbec nejvíc mě zaujala postava Ondřejovy ženy Magdaleny, kterou autor evidentně pojal jako alegorii bláznivé doby. Hned v úvodu se ta nešťastnice dozví, že má jediného syna ve švédském zajetí, a vyptává se manžela, proč ho tam nechal. Ten o tom nechce mluvit a několikrát ji odbude ujištěním „to bude dobré“, které Magdaleně kupodivu stačí až do konce hry, protože zcela potlačí svou zvědavost a v dalších dialozích manželů už o zajetí nepadne ani slůvko. Zdrcená matka naopak pustí synka z hlavy tak dokonale, že v té samé scéně, kdy se dozvěděla o jeho uvěznění, nevázaně poklábosí s kamarádkou o účesech a převypráví divákům pověst o brněnském kole, které jako na zavolanou zrovna v té chvíli spadne ze zdi radnice. A nejspíš aby na chudáka syna nemusela tolik myslet, nechá  se Magdalena ještě ten stejný večer svést od velitele brněnských obránců Raduita de Souches. Pak ovšem následuje ono slíbené dilema velké lásky, kdy zaskočená Magdalena divákům odhalí, že se ocitla v pasti vlastních citů - ať zůstane s manželem nebo s milencem, vždycky někoho zraní (sic!). A protože je rozená filozofka, na manželovo obvinění z nevěry reaguje duchaplným prohlášením, že nejspíš zabloudila na cestě životem... Divák se v té chvíli opravdu jen těžko brání pocitu, že on zabloudil taky.

A už tu máme překvapivé rozuzlení. Švédové po falešném vyzvánění poledne už v 11 hodin odtáhnou od Brna s nepořízenou. Zrádce tak nenápadný, že by jeho úmysly neprohlédl jenom obecní idiot nebo obyvatel márnice, je konečně odhalen a po zásluze zastřelen. A na scénu vchází jakási rozedraná osoba zdrcená žalem, kterou diváci nikdy předtím neviděli. Ejhle, ona to Magdalena! Celou hru dokonale upravená, dokonce ozdobená novým límcem od milence, ale na závěr se samozřejmě převlékla, protože už dopředu tušila, že jí přímo v náručí zastřelí syna. Však ani režisér není žádné béčko a dobře ví, že k srdceryvné scéně cáry tak nějak lépe pasují.

A tak jsem zase jednou zjistila, jaký jsem cynik. Opravdu jsem se smála, když „nečekaně“ zastřelili toho chudáka chlapce, který se na jevišti čas od času objevil jako dekorace v proutěné kleci a jednou dokonce promluvil. To když se kolem jeho klece náhodou potuloval samotný velitel švédských vojsk a mladý zajatec neváhal položit mu zásadní dotaz: „Generále, co se mnou bude?“ Načež Torstensson zachmuřeně odtušil: „To opravdu nevím, chlapče,“ a zahleděl se do dáli... Jestli tohle představení někde ukrývá hloubku, v dialozích to rozhodně nebude.

Takže kluka nakonec zastřelili, zaslzela nad ním samotná Černá Madona zcela logicky zahalená do zářivých barev české státní vlajky a bylo tu finále. Ale pozor, kdo vydržel až sem, za odměnu si vyslechl závěrečnou perlu „barokní“ poezie. Ráda bych vám ten skvost přetlumočila celý, ovšem z technických důvodů se budete muset spokojit s útržky. Začíná to „dala jsem ti žezlo, neproměň je ve zlo“. Pak se v básni objeví „květy lilie“, se kterými se krásně rýmují „koně z prérie“ (nevím, kde se tam vzali, ale přísahám, že tam fakt byli!), a nakonec jsem zaslechla ještě „na peróně“, ale dál už opravdu nevím, protože se diváci kolem rozesmáli tak hlasitě, že jsem víc neslyšela.

Dcera představení zhodnotila takto: v první půlce ještě šlo pospávat, ale druhá byla tak blbá, že už se ani spát nedalo.

Kdyby tam nebylo tolik nudné a trapné vaty, skoro bych řekla, že kvůli těm zábleskům nechtěné komiky stojí Černá Madona Brněnská za zhlédnutí. Opravdu už dlouho jsem se v divadle tak upřímně nezasmála. Ale nebylo by to ode mě fér vůči hercům, kteří evidentně trpí. Snaží se, bojují, ale celý je to tak zlý, že s tím prostě nic dělat nejde.

A tak se přimlouvám: už je dál netrapte! Koneckonců účel byl splněn. Stačilo pár repríz a Zdeněk Plachý coby autor, režisér a umělecký šéf činohry v jedné osobě rezignoval, k čemuž předtím nestačil ani videozáznam, na kterém si vesele chrupe při „řízení“ vlastní zkoušky. A pak že Černá Madona Brněnská není zázračná!